Karel Jaromír Erben: Záhoř. Balada o loupežníkovi, který se kaje, a poutníkovi, který jde do pekla

Dílo Karla Jaromíra Erbena vedle Máchova zjevu představuje to nejtrvalejší z odkazu našeho romantismu. Jeho Kytice z pověstí národních se dočkala divadelních i filmových zpracování a také v rozhlase byly Erbenovy balady už slyšet. Záhořovo lože – příběh o vrahovi a jeho krutém trestu, o pokání a závěrečném vykoupení – stavěl už F. X. Šalda na vrchol Erbenova díla.

Zlomky a první náčrty řadí Záhořovo lože k nejstarším básním z Erbenovy Kytice. První z nich je datován už rokem 1836 – rokem vydání Máchova Máje, se kterým vchází v polemiku. Erben v nesouhlasu nad Máchovým Vilémem, vystrašeným ze smrti, ale bez výčitek svědomí, napíše do jednoho dopisu:

„Oblibováno u nás v obrazech temných, hrobových, bez vyššího směru. Naříkáno na bolest, kteréžto příčiny se nevědělo, honěno za ztracenou ideou atd. Národ náš však není ve sporu s Bohem, se světem i sám se sebou.“

Z dochovaných zlomků je patrná geneze obou hlavních postav a jejich příslušnost k pověstem o děsivém a kajícím se loupežníku a poutníku, který jde do pekla pro úpis, jímž byl propachtován peklu ještě před narozením.

Bezmála dvacet let zrál námět básníkovi pod čelem a během nich se autorský záměr i vyznění skladby proměnily. Těžiště se přesouvá od hrůzných činů a výčitkami zmučené titulní postavy ke křesťanskému momentu boží milosti a vykoupení. Také motiv dítěte propachtovaného ďáblu se obrací směrem k nápravě loupežného otcovraha. Z jinocha je kněz-posel, který přináší zprávu o tom, jaké lože je na Záhoře v pekle uchystáno a tím přispívá k loupežníkově pokání.