Karel Hvížďala: Záumný Petr Borkovec

Petr Borkovec
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Petr Borkovec

Záumný jazyk je básnický jazyk, který různými bizarními kombinacemi slov či hlásek vytváří novotvary.

A přesně tímto způsobem básník Petr Borkovec postupoval, když vymýšlel název k výběru svých sloupků, které koncem minulého roku vydala Edice fra. Nazval ho totiž Petříček Sellier & Petříček Bellot. Jména do povídky Můj první králík si vypravěč, který si říká Petříček, vypůjčil od staré známé české muniční firmy.

Hrdina minipovídky Petříček v ní totiž popisuje, jak k brokům do staré vzduchovky přišel výměnou zapalovače za jednu patronu od této tradiční značky. Zájem o ni projevil proto, že si chtěl ze své vzduchovky vystřelit skutečnými broky, o kterých věděl, že je najde v patroně. Do té doby ke střelbě používal jen pšeničná zrna, s kterými honil po dvoře kočky.

V momentě, kdy měl k dispozici pravý olověný náboj, rozhodl se ho vyzkoušet a jen tak z legrace namířil ledabyle, přesto že věděl, že to nesmí, do jednoho kotce na králíka a vystřelil. A protože mu mířil na oko, strefil se do něj a přizabil ho. Babička ho musel dozabít svou holí, kterou vzápětí dostal i Petříček poprvé a naposledy na zadek. Z pšeničného Petříčka se stal brokový Petříček, neboli z Petříčka Selliera Petříček Bellot, lovec. A tak se z uličnického banálního příběhu stal básnický výkon.

A takový je celý spisek Petra Borkovce, v němž se obyčejné situace mění v neobyčejné okamžiky, jinými slovy knížka je o názorném předvádění schopnosti být básníkem a spisovatelem.

A podobně se tento autor chová i v běžnějších situacích, aby se držel své mantry třeba při besedách se svými čtenáři, jak popisuje ve sloupku Kurzy kreslení ptáků za soumraku, představuje si, že je někdo jiný, a na známé otázky odpovídá jako někdo jiný.

Pečlivě plácá něco, co se týká postavy, kterou si vymyslel, jako to dělá při psaní, snaží se být přesvědčivý a zároveň se tím baví. A to občas vede k tomu, že o sobě řekne něco skutečného, něco, co si sám neuvědomil, natož aby to formuloval. A pak zvolá: Jakápak upřímnost, jakápak autenticita - nic takového v literatuře není a nikdy nebylo.

A ti, kdo mu vyčítají, jako čtenářka, kterou cituje na záložce, že se nezamýšlí nad nějakým tématem, jen dokazuje, že nejspíš nikdy nečetla poezii a ani nechápe, o čem je literatura. Že neví, že básnění je hra, šaškovství, kejklířství rarochů, jak napsal básník Ivan Wernisch.