Karel Hvížďala: Tři filozofové o filozofii
„Evropa není to, co bylo, a to, co je, ale to, co je na příchodu. A aby něco bylo na příchodu, musíme nejdříve nechat něco přijít.“ To jsou slova Miroslava Petříčka z dialogu s Petrem Fischerem z knihy Všichni umřete, s podtitulem Hovory ze Slavie, ke které napsala úvod Tereza Matějčková s názvem „Lze být vůbec filozofem?“.
Kniha má tři kapitoly: Svoboda není možná tam, kde není riziko, Postmoderna je příprava na údery globalizace a Válka – obrazy – dějiny – smrt. V této poznámce upozorním jen na situaci, v níž se nacházíme, když média se dovolávají mudrce, který vysvětlí, jak se věci mají s pandemií, válkou, krizí vztahů.
Čtěte také
Matějíčková píše: „Většinou se podaří ochotníka sehnat, ale již po první pronesené větě se ozývají námitky: Proč se ho na to ptali? Co má odpovědět? Vždyť tomu nerozumí!“ A hned si na otázku odpovídá: „Obojí je přirozené, potřeba moudré postavy i odsouzení pokusu o moudrost.“ A důvod taky našla u Haralda Schmidta: Co nelze skrýt, je třeba vystavit, i když filozofie nás upomíná na omezenost našeho stanoviska.
A právě o to se v tomto dialogu pánové Fischer a Petříček snaží, když rozebírají různá slova, která se k nám vrací zvláště v době ruské agrese na Ukrajině. Jedno z nich je resentiment, který nám navrací myšlenkové konfigurace a konstelace jako je panslovanství až po dekadenci Západu. Důvod je zřejmý, tato slovní spojení nás zase ovládají a teď jde o to, jestli nová doba nepřináší šance se jich nějak zbavit.
Čtěte také
Petříček velmi opatrně formuluje to, co nás neustále tíží, protože resentiment je zbraň slabých, a tím se zkresluje obtížnost toho, jak se toho zbavit. Upozorňuje nás, že musíme být připraveni na to, že není možné dosáhnout něčeho, aniž bychom neztratili tvář. A proto říká: „Jde o to se v této situaci zachovat nějakým důstojným způsobem… Tvář můžeme ztratit jenom tím, že se pouštíme do debaty s nějakým blbcem, ale když cítím křivdu a vyvolává to resentiment, je něco špatně hlavně na mé straně.“
Jenže, jak víme, to si často nechceme přiznat, saháme po levných odpovědích z minulosti, místo abychom nacházeli odpovědi, které nás otevírají pro budoucnost. Proto, jak z knihy vyplývá, jen naprázdno pořád opakujeme, že státy spočívají na ideji, která je založila, a že tím je určeno jejich směřování.
Čtěte také
Jenže tento blud představuje další past, v které se často nacházíme, protože nemůžeme trvat na nějaké ideji, ale naopak ji musíme neustále umět transformovat. Vždy ji musíme umět znova formulovat vzhledem k nové situaci. Jinými slovy všechny návraty ke kořenům, o kterých u nás často slyšíme, jsou jen bludná slova, která vyjadřují naši bezradnost.
Vrátí-li ale Petr Fischer Miroslava Petříčka k roli myslitele, po kterém se žádá, aby v dnešní situaci řekl něco moudrého, on se jen usměje a praví: „Problém je, že člověku se léta slibovalo, díky vědě, že ho vždycky zachrání. A pak samozřejmě, když jsou v krizi hodnoty, je tu myslitel, a ten je má zachránit a řekne nám, jak se to s nimi má. Jenže on přijde a řekne: „No umřete!“ To jediné, co jim dokáže říct. „Tomu se nevyhneme, život je smrtelná choroba.“
A s tímto vědomím si ale musí každý poradit sám. Filozof, jak říká Tereza Matějčková, nemá nikomu nic dávat, rozhodně ne moudra, ale něco vzít, třeba navyklá hlediska na sebe a na svět.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.