Kameny domova - Gabro

Pecerady je malá obec u Benešova. Vystupuje nad ní jedna z krásných českých hornin, které říkáme peceradské gabro. Gabra jsou horniny z velké rodiny žul a dalších hlubinných hornin, jenže jsou tmavé. Obvykle obsahují víc jak padesát procent tmavých minerálů a skoro žádný křemen. Jsou to horniny slavnostní, ale jemnozrnné tmavé typy působí hřbitovním dojmem. Je docela zajímavé procítit hřbitov, kde převládají světlé, obvykle vápencové náhrobní kameny a hřbitov s těžkými temnými kameny třeba jako je tomu na Starém židovském hřbitově na Starém Městě a na Novém židovském na Olšanech. V prvním případě se smíme usmívat a poslouchat ptáky, v druhém na nás padá povinný smutek a jakási oficiální těžkost. Kdybych si mohl vybrat smrt, tak by byla pískovcová nebo vápencová.

Slovo gabro (v cizině častěji píší gabbro) je italského původu podle naleziště v Toskánsku. Hrubozrné gabro bylo v Egyptě využíváno již před pěti tisíci let na nádherné, kamenné nádoby a později jako ozdobný kámen. Jeho znalost vzkřísila florentská renesance. U nás se domácí, ale častěji skandinávské tmavé plutonity začaly masivně využívat až na samém konci 19. století. Kromě pomníků se jednalo o vybrané, slavnostní, skoro bychom řekli monarchistické interiéry, kde tmavé horniny byly často kombinovány s bílým kararským mramorem. Stavte se někdy v kavárně divadla Disk v Karlově ulici a všimněte si obrovských, noblesních černých dioritových sloupů. Je to zážitek velkého kusu kamene.

Peceradské gabro je krásné díky civilnější, nazelenalé barvě a skvrnité struktuře dané velkými krystaly amfibolů. Velký znalec středočeského plutonu dr. Steinocher říkal, že peceradské lomy vlastnila rodina karlovarských Puppů, která je vyvážela na obklady bank až do Buenos Aires. Snáz je však nalezneme na obložení bývalé Poštovní banky na Václavském náměstí na Štěpánskou ulicí. Peceradské gabro je zde zastoupeno v typickém ušlechtile strakatém vývoji. Stojí za to se na něj zajít podívat, i když snad největším kamenným divem Prahy je pasáž Koruny obložená nádhernou červenou mramorovou brekcií středozemního původu. Zde se dá skrz materiál pochopit helénismus i kus italské renesance.

Podobně jako mnoho našich žul a granodioritů peceradské gabro pochází ze středočeského plutonu. Představte si, že někdy před 330 miliony lety tvořila převážně žulová oblast mezi středními a jižními Čechami suturu – vyplňovala šev mezi dvěma podsouvajícími zemskými deskami. Podobné, ale ještě větší sutury lemují západní pobřeží Severní i Jižní Ameriky. Kilometry hluboko pod vulkanickými centry docházelo k tavení hornin. Vznikaly žuly a z nich se odštěpovaly další tmavé horniny jako třeba gabra. Každé místo bylo trochu jiné a mělo odlišné podmínky, takže v poměrně malé středo- a jihočeské oblasti vzniklo na dvacet typů žul: říčanská, sázavská, okrajová, technická, poprská, vršovická, sedlčanská, typ Čertovo břemeno, sedlecká, táborská, čečenská, blatenská, zvíkovská, kozlovická, klatovská a různé podtypy jako je bohutínská, něčínská.

Žulové okrsky tak vytvořily svéráznou mapu domova, ke které se dá přidat tak leda třepetavý skřivánek, metlatý janovec a kresba mistra Alše. V této mapě běžných, ale milých plutonitů představuje peceradské gabro šlechtický kámen, ale patřil by spíš zemanu z rodu Jana Žižky než knížeti pánu.