Kam prchají osamělí hrdinové současné prózy? Poslechněte si diskusi o české literatuře roku 2021
Diskuzní setkání nad českou literaturou vydanou během uplynulého roku je dobrou a dlouhodobou tradicí pěstovanou pražským Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR. Debatují Martin Lukáš, Erik Gilk a Jiří Koten.
Podkladem pro debatu tentokrát nebyla veškerá nakladatelská produkce. Debatující se, společně s moderátorem večera Martinem Lukášem, shodli na pěti básnických knihách a pěti prózách, které pro ně byly originální a osobité. „Je otázka, jestli zase nežijeme v době, která tak trochu symptomaticky přeje téhleté naštvané, uražené poezii,“ hodnotí Jiří Koten angažovanost Svatavy Antošové v knížce Diktátor píše báseň. Naopak, ve verších Romana Polácha ze sbírky Délka života ve volné přírodě, Koten hodnotí: „ty verše velmi dobře plynou, aniž by tam byla nějaká výrazná, předvádějící se metaforika“.
Podkladem k diskuzi bylo deset vybraných knih
Pět básnických sbírek: Svatavy Antošové − Diktátor píše báseň, Ewalda Murrera − Hlasy ryb, Milana Ohniska − Starej pop, Romana Polácha − Délka života ve volné přírodě a Ivana Wernische − Almara.
Pět beletristických děl: Stanislava Bilera − Destrukce; Lidmily Kábrtové − Čekání na spoušť; Kateřiny Rudčenkové − Amáliina nehybnost; Petra Stančíka − Pravomil aneb Ohlušující promlčení a Petra Šestáka − Kontinuita parku.
Slova uznání si zasloužily počiny „matadorů poezie“ Hlasy ryb Ewalda Murera nebo Starej pop Milana Ohniska. Nejstarším autor z hodnocených nazval své dílo Almara a Jiří Koren v něm čte: „jako by poezie a verše, mezi nimiž Ivan Wernisch tráví svůj čas byly tím útočištěm, kde nalézá to, co má rád i to potěšení ze hry, kterou pořád ještě může hrát“.
Téma úzkoprsé maloměstské morálky nachází Erik Gilk hned ve dvou loňských románech – u Stanislava Bilera (Destrukce) i Petra Šestáka (Kontinuita parku): „Určitě tam je nějaký schematismus, ale není to jenom na úrovni nějaké satiry maloměstské, komunální, to by bylo velice ploché. Tyhle knihy mají spoustu různých faset, od potřeby vymanit se z minulosti až po snahu určitým způsobem zapadnout do okolní společnosti.“
Čtěte také
Odhodlání nevzdávat se při prvním neúspěchu i schopnost odpouštění Gilk pozitivně hodnotí v povídkovém románu Lidmily Kábrtové Čekání na spoušť. Jako kniha nejintimnější byla reflektována Amáliina nehybnost Kateřiny Rudčenkové. Naproti tomu dílo Petra Stančíka nazvané Pravomil aneb Ohlušující promlčení srší vtipem i nápady: „tam je detailní práce se znalostí historie, po věcné stránce nemůžete Stančíkovi nic vytknout. Ale není to předvádění se, spíše tam cítíme určitou parodii a vyhledávání prázdných míst pro umělcovu imaginaci,“ přibližuje obsah Erik Gilk. A Jiří Koten doplňuje: „Jakoby se amalgám vyprávění rozplynul do světa, který je přivoláván i v tom groteskním kódu.“
Nejposlouchanější
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Eduard Bass: Purkmistr z Podskalí. Příběh sirotka, který držel vorařské bidlo i život pevně v rukách
-
Balla: Velká láska. Opravdový milostný román, nebo nesmlouvavý a ironický pohled na současný svět?
-
Za úplňku a Vrátka z bambusu. Povídky japonských klasiků
-
Miguel de Cervantes y Saavedra: Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Střet ideálu s realitou
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.