Kam prchají osamělí hrdinové současné prózy? Poslechněte si diskusi o české literatuře roku 2021

Podkladem pro debatu tentokrát nebyla veškerá nakladatelská produkce. Debatující se, společně s moderátorem večera Martinem Lukášem, shodli na pěti básnických knihách a pěti prózách, které pro ně byly originální a osobité. „Je otázka, jestli zase nežijeme v době, která tak trochu symptomaticky přeje téhleté naštvané, uražené poezii,“ hodnotí Jiří Koten angažovanost Svatavy Antošové v knížce Diktátor píše báseň. Naopak, ve verších Romana Polácha ze sbírky Délka života ve volné přírodě, Koten hodnotí: „ty verše velmi dobře plynou, aniž by tam byla nějaká výrazná, předvádějící se metaforika“.

Slova uznání si zasloužily počiny „matadorů poezie“ Hlasy ryb Ewalda Murera nebo Starej pop Milana Ohniska. Nejstarším autor z hodnocených nazval své dílo Almara a Jiří Koren v něm čte: „jako by poezie a verše, mezi nimiž Ivan Wernisch tráví svůj čas byly tím útočištěm, kde nalézá to, co má rád i to potěšení ze hry, kterou pořád ještě může hrát“. 

Téma úzkoprsé maloměstské morálky nachází Erik Gilk hned ve dvou loňských románech – u Stanislava Bilera (Destrukce) i Petra Šestáka (Kontinuita parku): „Určitě tam je nějaký schematismus, ale není to jenom na úrovni nějaké satiry maloměstské, komunální, to by bylo velice ploché. Tyhle knihy mají spoustu různých faset, od potřeby vymanit se z minulosti až po snahu určitým způsobem zapadnout do okolní společnosti.“

Odhodlání nevzdávat se při prvním neúspěchu i schopnost odpouštění Gilk pozitivně hodnotí v povídkovém románu Lidmily Kábrtové Čekání na spoušť. Jako kniha nejintimnější byla reflektována Amáliina nehybnost Kateřiny Rudčenkové. Naproti tomu dílo Petra Stančíka nazvané Pravomil aneb Ohlušující promlčení srší vtipem i nápady: „tam je detailní práce se znalostí historie, po věcné stránce nemůžete Stančíkovi nic vytknout. Ale není to předvádění se, spíše tam cítíme určitou parodii a vyhledávání prázdných míst pro umělcovu imaginaci,“ přibližuje obsah Erik Gilk. A Jiří Koten doplňuje: „Jakoby se amalgám vyprávění rozplynul do světa, který je přivoláván i v tom groteskním kódu.“