Jsem klubko zmijí v zápasu

Mladoboleslavská básnířka Hana Hadincová (nar. 1973), publikující své verše dosud především na internetových literárních serverech (pod přezdívkou Hester), vybrnkává svoji poezii ve verši vázaném až s nezvalovskou poctivostí a přesností: březnová břečka břehy třísní / břemeny přísah / břity písní / i břečťan ze zdí opelichá / a březím břízám rostou břicha.

Obálka knihy Terra incognita|foto: www.kosmas.cz

Hadincové poezie je jemná, ale ne útlocitná, noc nečekala až se rozžhaví / koleje do snů dráty do hlavy... Jednotlivé básně jsou jednoznačné, završené, promyšleně vysoustružené nejen do rytmu, ale i do muzikálnosti: Sloní - Duní zem / to že jdu ti vstříc / třesu i stínem borovic. Konečná podoba má svoji obdivuhodnou lehkost. Je-li vůbec možné básnění dešifrovat jako tzv. ženskou poezii, pak v tomto případě snad dle sebevědomí autorky a její zvláštní něžnosti: Chce jenom být / a dát se bez bolesti / tiskne se zády / ke mně / ke kmeni / přeje si vrůst / a stát se ratolestí / a stát se větví / žilkou v kameni. Zároveň ale, mluvíme-li o jemnosti a něze, nenalézáme sentiment. Naopak základní pojmy jednotlivých veršů jsou drsné (mráz prošel / zdi se drobí), hranaté (kříž u cesty a případ u ledu), nepoddajné (má ústa trnitá a oči jehličnaté).

Dojem, kterým působí básně Hany Hadincové, je pozitivní. Snad autorce ani nejde o nějaké vyjádření obsáhlejších či obecnějších pocitů. Onou neznámou a neprozkoumanou zemí je dimenze osobního vnímání, momentální nálady, stavu vzájemných vztahů i dramatické nutnosti soukromého bytí. Její inspirace vyvěrá z pozorování, prožívání, směruje do nitra a do hloubky, neklouže po povrchu líbivých slov. Obyčejné komentuje překvapivým a sympaticky jednoduchým způsobem: utopím ráno v čaji / na lžíci vody / sebe / dnes kámen je mi chlebem / a šípky nedozrají. Byť vyhraněná, je tato poezie nekonfliktní, autorka se pohybuje po svém prostoru, který si vytyčila, který objevuje, vymezuje, zjevuje, ale současně ponechává místo pro tajemství a mnohoznačnost: kostky jsou ve hře kruhy v obilí / a bílá místa v podvědomí skrytá / sen o postavě v bílé košili / má Atlantis / má terra incognita. Právě v okamžicích, kdy narazí na skutečnosti a okolnosti nevysvětlitelné, dostane se ke slovu veršovaný minimalismus nebo až erbenovsky baladické zaříkávání: ještě se blýská za lesy / kdeže můj milý / kdeže jsi / pole je suché prázdná spíž / má tichá vodo / buď mi blíž.

Nic jiného než jméno básnířky, autorů fotografií (Elzbieta & Michal Barteczko) a upozornění, že jde o knihu veršů a obrazů, nelze bohužel z drobného svazku vyčíst. Poezie a fotografie zde ale vzájemným dialogem tvoří celek jednolitý, estetický, harmonický, eroticky vzrušivý, intimní, poutavý a kompaktní. Krása slovního obratu a šikovnosti vyjádření ilustrovaná krásou ženského aktu. Jakoby se čtenáři v dlaních zatřpytil šperk cizelovaný do posledního detailu.

Hana Hadincová: Terra incognita. Dryada, Ústí nad Labem 2005; 63 s.