Josef Škvorecký: Mirákl. Detektivní příběh o zázracích a víře

Vyprávění má dvě propojená epická centra vycházející ze skutečných událostí: tzv. číhošťského zázraku z jara 1949 a pokusu o politický zázrak zvaný též Pražské jaro 1968. Svědkem i aktérem obou je vypravěč Danny Smiřický.

Mirákl nezprostředkovává pouze to, co vypravěč a jeho známí prožili v letech 1949–1970 v Československu i v zahraničí, ale vypovídá také o otázkách víry, o možnostech a limitech lidského poznání. Základní stavební princip představuje v románu asociativní řetězení filmově nazíraných epizod a scén. Opakované návraty k určitým myšlenkám, paralelám či podobenstvím významně spoluutvářejí složitou strukturu textu. V románu se vyskytuje několik záhad a zázraků, z nichž některé jsou logicky vysvětleny a jiné ne. Škvoreckého román respektuje napětí vycházející ze skutečnosti, že podstatu detektivky tvoří racionálně řešitelná záhada, kdežto zázrak je podmíněn fungováním iracionálních sil, současně však z tohoto napětí mistrně těží.

Z autorovy poznámky: „Mirákl jsem napsal tři roky po sovětském přepadu Československa. Obvykle se říká, že člověk má mít odstup od událostí, o nichž vypráví, což prý zaručuje vyšší kvalitu. Nevím. Jako na nic v literatuře, neexistuje ani na tohle zákon, který by platil bez výjimky, a mně zbývá jen doufat, že Mirákl je taková výjimka. Základem detektivní linie románu je známá vražda faráře Toufara, jehož StB zavraždila v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem. Ale to jsem použil jenom jako odrazový můstek představivosti; jinak je příběh i charakter důstojného pána Doufala a jeho zázraku zcela vymyšlen. Poprvé jsem tady aplikoval techniku, jí Joseph Conrad říkal deliberate confusion, tj. promyšlený zmatek, neboť mi připadala vhodná pro zpodobení naší konfúzní doby.“