Malá pražská matahára, Eine kleine Jazzmusik, Krpatovo blues a další jazzové povídky Josefa Škvoreckého

Spisovatel Josef Škvorecký se narodil před sto lety (27. září 1924) v rodině bankovního úředníka v Náchodě. Během studií na zdejším reálném gymnáziu se začal věnovat své celoživotní lásce – jazzu. Po maturitě pracoval jako pomocný dělník v rámci válečného totálního nasazení. V roce 1945 začal studovat nejprve na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, po prvním semestru však přestoupil na Filozofickou fakultu UK, kde vystudoval angličtinu a filozofii. Poté nastoupil na umístěnku jako učitel do pohraničí. V letech 1951–1953 absolvoval vojenskou službu u tankistů. Od poloviny padesátých let pak pracoval v angloamerické redakci Státního nakladatelství a umění. V roce 1957 se stal zástupcem šéfredaktora dvouměsíčníku Světová literatura, z něhož po skandálu, který vyvolalo vydání jeho románu Zbabělci, musel odejít, mohl se však vrátit do svého předchozího místa. Od roku 1963 byl spisovatelem z povolání. V roce 1969 pohostinsky přednášel na univerzitách v USA, od podzimu téhož roku, kdy se rozhodl nevrátit do tehdejšího Československa, přednášel na Toronto University v Torontu. V roce 1975 byl jmenován řádným profesorem a působil zde až do svého odchodu do důchodu v roce 1990.

Píseň zapomenutých let

Návštěva čtyřicátníka na koncertu swingové kapely probouzí zasuté vzpomínky na počátek padesátých let. Byl tehdy na vojně, kde také měli jazzovou kapelu a kvůli „zeswingovanýmu maršálu Buďonnýmu“, se s ní dostali do pěkného průšvihu. 

Malá pražská matahára

Název povídky evokuje podezíravou atmosféru špiónománie v komunistickém Československu padesátých let 20. století. Ústředním tématem autorovy tvorby - a je tomu tak i v tomto textu - je člověk usilující hájit svou nejvlastnější každodenní existenci v ohrožení totalitními režimy.

Dialogus de veritate

Povídka vystihující podezíravou dusnou atmosféru v komunistickém Československu padesátých let. Danny Smiřický potkává na koncertě dávného známého, který ho požádá o nocleh. Je lepší se do ničeho nemíchat a nemít problémy nebo podpořit své známé v jejich věci?

Dokud nás smrt nerozloučí

Povídka z roku 1955 původně vyšla ve sbírkách Hořkej svět a Babylónský příběh, v autorových Sebraných spisech pak ve svazku nazvaném Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky. Vypráví o osudech příslušníků někdejší zlaté mládeže, v polovině padesátých let, kdy se děj odehrává, už poněkud zestárlých. Smutně ironický příběh se v podání mladého jazzového hudebníka, hráče na tenorsaxofon, dotýká melancholických, trpkých, nevyzpytatelných zákoutí života i složitosti a nepostižitelnosti mezilidských vztahů.

Eine kleine Jazzmusik

Josef Škvorecký napsal tuto povídku  v roce 1957 a věnoval ji památce Bedřicha Weisse, kapelníka "the Ghetto Swingers" v Terezíně. Vrací se v ní do období protektorátu a vypráví příběh jedné gymnaziální kapely a jejího zásadního koncertu, který změnil osudy každého z hudebníků. Povídka vyšla v souboru Sedmiramenný svícen.

Krpatovo blues

Kolem jazzu se točí celá řada textů Josefa Škvoreckého. Patří k nim i tato povídka. Autor v ní vypráví příběh jednoho svérázného klarinetisty Krpaty.  Škvorecký i v tomto textu ukazuje, jak bravurně dokáže nakládat s jazykem a pracovat s odposlechnutou mluvou i výsostně poetickou řečí.

Kouzelná hora a děvče jak vrbový proutek

O Josefu Škvoreckém je známo, že pro svá díla mimo jiné nacházel inspiraci v rodném Náchodě a v okruhu svých tamních vrstevníků. Tak vznikl třeba román Zbabělci nebo sbírka povídek Prima sezóna. Náchodem je částečně inspirována i povídka Kouzelná hora a děvče jako vrbový proutek. Část příběhu se ale odehrává už v Kanadě, kde autor našel svůj druhý domov a kde také před dvanácti zemřel.

Prvními českými čtenáři povídky byli zřejmě Škvoreckého přátelé Ladislava a Václav Eichlerovi, jimž spisovatel v roce 2003 nebo 2004 poslal kopii textu otištěného v časopisu Toronto Life a přiložil k němu i nahrávku rockové písně. Povídka totiž pojednává o tom, jak se hudebník Seth Thistlethorn zamiluje do jedné z autorových literárních postav Marie Dreslerové, složí Blues pro Marii Dreslerovou a usiluje o setkání se skutečnou Marií. Stejně jako mezi Škvoreckého přáteli nenajdete jméno Marie Dreslerová, jméno Setha Thistlethorna nebo Blues pro Marii Dreslerovou byste do hudebních vyhledávačů zadávali marně.

Ovšem den po Škvoreckého smrti, 4. ledna 2012, se na facebookovém profilu irského hudebníka Anthonyho Thistlethwaita objevilo toto sdělení: „S velkou lítostí vám musím oznámit, že můj dávný přítel spisovatel Josef Škvorecký zemřel. Hrdina jeho románů saxofonista Danny Smiřický byl inspirací pro píseň Marie Dreslerová na mém albu Cartwheel z roku 1994. Se skutečnou Marií jsem se setkal v roce 1995 v Josefově rodném městě v České republice. Josef později ve své povídce Kouzelná hora a děvče jak vrbový proutek vytvořil postavu Setha Thistlethorna, hudebníka, který složil píseň o Marii Dreslerové. Za svůj život rozdal hodně radosti a lásky. Bude mi chybět.“

Václav Eichler povídku, kterou Josef Škvorecký poslal, pro svou ženu přeložil a ta se o tom později v jednom z dopisů spisovateli zmínila. Autor si překlad vyžádal a odpověděl: „Děkuji za překlad, je docela dobrý. Dalas ho někde vytisknout? Hodil by se do některých krajských novin.“ Povídka nakonec neskončila v novinách, ale v rozhlase.

Zdálo by se, že se tím příběh uzavírá a že o vzniku této povídky víme tolik jako o málokteré jiné. Škvoreckého žena Zdena Salivarová však k souhlasu s publikováním textu připojila hádanky další: „Já vůbec nepamatuji, že by Josef někdy napsal nějakou fikci anglicky. A tak mám pocit, že překlad ing. Eichlera z verze otištěné v Toronto Life je překlad překladu. Snažila jsem se vypátrat jméno eventuelního překladatele, ale bez úspěchu. V časopise by muselo být uvedeno, ale pátrat po tom vydání, na to nemám sílu a hledat původní rukopis už vůbec ne, protože všechny písemnosti jsou uloženy v Hoower Institutu v Kalifornii. Je to záhada, která by snad zajímala nějakého zažraného bohemistu. Takže, nedělejme si starosti.“