Josef, pokus o portrét člověka. Příběh hrdiny, kterého bychom si na ulici nevšimli
Josef je obyčejný řidič brněnské autobusové linky a současně neobyčejný člověk. Žije se smrtelnou nemocí, autistickými dětmi a vírou v člověka. Pořad se žánrově nachází na pomezí mezi rozhlasovým dokumentem a rozhlasovou hrou.
Josefa jsem potkala virtuálně. Na Facebooku. Požádal mě o přátelství. Před osmi lety. A protože byl řidičem z mého rodného města Brna, jehož obrysy se mi začaly v Berlíně, kde nyní žiju, ztrácet před očima, odklikla jsem. Josef postuje na Facebooku drobné fragmenty ze svého života. Jeho posty jsou veselé jako zemlbába, zádumčivé jako kouř, dojemné jako Chopinův valčík, ale nikdy sentimentální. Josef je prorok v říši autobusáků. Vážný i chlapecký, soustředěný i rozjívený.
Josefovy facebookové statusy jsem si v Berlíně i jinde čítávala osm let. Pak jsem mu jednoho dne zavolala a setkali jsme se v Brně v pět hodin ráno na zastávce ve Slatině. Bylo to jednoduché jako písnička. Svítalo, autobusy spaly ve vozovně, byla zima dubnového rána. Sedla jsem si do Josefovy linky s nahrávacím přístrojem a sluchátky na uších a znovu jsem – z autobusu – poznávala své rodné město.
O každé ulici něco věděl
O každé ulici Josef něco věděl, o každém pasažérovi, který se s ním dal do řeči, dokázal vlídně vyprávět. Vyprávěl i o svých dětech, vyprávěl o historii staré maloměřické fabriky, kterou jsme právě míjeli, vyprávěl o tom, jak se snaží přimět ostatní řidiče k rozumu, a většinou marně, o xenofobii viděné z kabinky řidiče, o bezdomovcích, o politice, o strachu a o naději. Jeli jsme kolem dodávky s nápisem „Přeprava krve“. Jeli jsme kolem dítěte, které spadlo s odrážedlem do louže a vřískalo. Míjeli jsme skupinu lidí u Olympie, kteří se vlekli s nákupními taškami jako ztracení mravenci v makrokosmu omylů.
Říká, že většina řidičů je tomu ráda, ale on ne. Pro Josefa je autobus chrámem a Josef si rád s lidmi povídá. „Kolik je na světě zatáček?“ ptám se. „Dvě. Levá a pravá,“ odpovídá Josef. „Kolik je na světě otázek?“ ptám se dál. „Jejda. Možná taky dvě. Příjemné a nepříjemné,“ dostává se mi odpovědi. „Kolik jste měl zastávek v životě?“ „Dost. Někdy mně připadá, že můj život, se nevyvíjel v linii, ale občas to byly zastávky, které přesměrovaly můj život jinam, jako při té jízdě.“
Je autobus Facebookem starších pasažérů
Je autobus Facebookem starších pasažérů, kavárnou učnic, které Josef vozívá každé ráno do nedaleké školy? Je Josefův autobus zpovědnicí osamělých starých žen? To vše mě zajímalo, to vše se mi potvrdilo během těch dvou dnů trávených v autobusové lince s Josefem, při jízdě z konečné na konečnou. Z konečné na konečnou Josefovým životem a životy nás všech.
Josef mě pozval do svého světa. Do autobusu číslo 75 na lince Vozovna Slatina – Obřany, sídliště. Směrem do Obřan slyšíme staré ženy, co mluví o nemocích, čepicích, o zimě a o smrti. A taky o zahradě a o všem, co přinese den viděný z jedoucího autobusu. Tříletý chlapec Max mi za jízdy ukazuje, kde bydlí vosy. „V pneumatice,“ říká tajemně. Babička se ptá ustrašeně vnoučete, komu ve školce řeklo „vole“.
Jako bych zažila ruský román
Nahrávala jsem a byla šťastná, jako bych zažila ruský román, jako bych napsala tu nejkrásnější povídku. Jenže – a tady se nám začíná cesta za Josefovým příběhem klikatit – nahrávky z autobusu byly technicky mizerné a Josef navíc drmolil. Tak jsme se rozhodli ve studiu znovu pečlivě zrekonstruovat. Slovo od slova. Vznikl tak tvar mezi rozhlasovou hrou a experimentálním radiodokumentem. Díky skvělému autentickému neherci Josefovi (Prokop Holoubek) a díky všem hercům, kteří si s radostí zahráli minirole pasažérů, jsme tak znovu zažili ve studiu ten skoro radostný příběh plný lidskosti.
A když vám bude autenticita chybět, odpusťte nám. Zavřete oči a představte si, že jedete s námi Josefovou linkou, industriálně nevlídnými ulicemi Brna, šedivým dubnovým ránem. Jedete a říkáte si, že tohle je přece taky život a že právě tady, v tom autobuse plném drastických příběhů, s řidičem Josefem, že právě tady musíte začít žít naplno a svátečně. O tom všem by měl příběh Josefa – obyčejného muže a neobyčejného řidiče městské linky – být. Tak zase někdy, ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka