Jon Rafman je virtuální flanér naší doby

8. listopad 2018
Jon Rafman: Dream Journal (2016 – 17)

Umělec, který dokumentuje temnotu, sny a paměť nám ukazuje jaké to je převést digitální dílo do fyzického prostředí a jak dnes technologie ovlivňují lidské chování.

V italské Modeně právě probíhá výstava videoinstalací Jona Rafmana. Expozice je rozdělena do dvou institucí - Fondazione Fotografia Modena a Galleria Civica di Modena. Můžete zde vidět výběr děl od roku 2011 do současnosti a jedná se o první podobně rozsáhlou přehlídkou v Itálii.

Jon Rafman rád prozkoumává temná zákoutí internetu

Rafman se narodil na začátku osmdesátých let v kanadském Montrealu, kde vystudoval literaturu a filozofii. Poté absolvoval Katedru filmu a nových médií na Art Institute v Chicagu. V jeho práci se proto často setkáme s analytickým přístupem, který je obvyklý spíše pro archiváře nebo sociology, než pro umělce. Rafmanovým hlavním tématem je virtuální internetové prostředí. To, že rád prozkoumává temná zákoutí internetu, se stalo už určitým klišé pro popis jeho práce.

Nejnovější technologie ho však nezajímá sama o sobě, soustředí se více na to, jak ovlivňuje lidské chování a jaký má dopad na společnost jako celek. Rafman pouze nekritizuje, ale spíše dokumentuje naší dobu, i když občas s moralistickým podtónem.

Znepokojivé výjevy z Google Street View

Jednou z jeho nejznámějších prací je neuzavřený, stále probíhající projekt s názvem 9 Eyes, který začal vytvářet v roce 2008. Jedná se o sbírku fotografií z Google Street View, na kterých jsou kromě obvyklých krajinných scenérií omylem zachyceny i znepokojivé výjevy násilí, krádeže, oběti dopravních nehod nebo policejní šikany.

Jon Rafman: Z projektu 9 Eyes

Nejčastěji však používá médium pohyblivého obrazu. Většinu svých videí nechává volně ke zhlédnutí na Vimeo účtu. Jak ale sám říká v nedávném rozhovoru pro časopis Mousse, některá díla kromě online prostředí, vyžadují také konkrétní prostor. Je rozdíl, jestli se díváme na film v přítmí kinosálu nebo v tramvaji na mobilním telefonu. To samé pak platí pro současné umění, a to i pro to postinternetové. Rafman klade velký důraz na instalační řešení svých výstav. Záleží mu na tom, v jaké poloze divák sleduje film, čeho se přitom dotýká nebo na čem zrovna stojí. Často používá speciálně navržená lehátka nebo sedačky. Pomocí různých materiálů se snaží návštěvníky fyzicky vtahovat do svých fikčních světů.

Snový deník bude k vidění také v Olomouci na PAFu

Určitou výjimkou v jeho dosavadní práci je loňské 3D video s názvem Dream Journal (2016 – 17), ve kterém animuje vlastní sny pomocí amatérského 3D softwaru. Hlavní protagonistkou je typická mileniálka s kšiltovkou s nápisem Xanax, kterou provází dětský válečník.

Postavy společně putují dystopickým vesmírem, který odkazuje na dantovské peklo nebo obrazy Hieronyma Bosche. Na cestě potkávají deformovaná hybridní monstra, napůl zvířata a napůl lidská stvoření. O hudební doprovod hodinového videa se postarali Jamese Ferraro a Oneohtrix Point Never.

Video Dream Journal (2016 – 17) můžete také vidět na letošní Přehlídce filmové animace a současného umění PAF v Olomouci, která se každoročně koná začátkem prosince.

Výstavu v italské Modeně můžete navštívit až do 24. února 2019.

Poslechněte si celé ArtCafé věnované světové premiéře skladby, která vznikla na základě textu poémy Tanec smrti od Karla Šiktance, a kde také zněla huba podle výběru Dominika Gajarského.

Spustit audio
autor: Martina Holá

Související