Jiří Suchý: do sto šesti na pódiu, potom dlouhé stáří
Jiří Suchý to má dobře naplánované: ještě dvacet let chce křepčit na jevištích, ponejvíce na tom svém semaforském, a pak si užívat zasloužený odpočinek. Rozhodně tedy nespí na vavřínech, a že by mohl, ale pořád píše, hraje, zpívá, režíruje, maluje…
Přitom ale neuškodí poohlédnout se taky občas za časy minulými – vždyť čeří vody českého umění už od konce padesátých let minulého století! Jedno z takových ohlédnutí právě spatřilo světlo světa. Po kompletu cédéček s výběrem tvorby Divadla Semafor let šedesátých a dalším z let sedmdesátých a osmdesátých, je teď k mání, v krásně vypravené krabici, soubor jedenácti CD Semafor 1989 – 2015. Právě o tomhle období mluvil Suchý v Mozaice Českého rozhlasu – Vltava.
„Bylo to zvláštní,“ vzpomínal, „hned po Listopadu, kdy herectvo vyšlo do ulic, a lidi nám mávali, začala všem divadlům rapidně klesat návštěvnost. Počal tedy boj o diváky. Uvědomili jsme si, že je jiná doba, že útisk komunistického režimu nám vlastně šel hodně na ruku. Lidi neměli ke komu přilnout, tak přilnuli k Semaforu. To najednou skončilo. Přišly americké filmy a spousta dalších lákadel.“ Suchý ovšem nežehral, prostě se musel přizpůsobit novým podmínkám. A nežehral ani tehdy, když přišel o divadlo v pražské pasáži Alfa, ani když mu další divadelní útočiště v Karlíně vyplavila Vltava. Po čase složil Semafor své kosti v Dejvicích. „Je to trošku bokem, a publikum si nás tu muselo najít. První dva roky to bylo dosti ožehavé, zažívali jsme to, na co jsme nebyli zvyklí, totiž prázdné řady. Ale lidi si nás našli i tady,“ vzpomíná divadelník.
Polistopadový úbytek diváků bylo nutné řešit, především bylo zapotřebí pochopit současné diváky. „Z chyb jsme se poučili,“ říká Suchý, a pokračuje: „Příklad – napsal jsem hru Nižnij Novgorod, opatřil ji písmem, které připomínalo azbuku, a ještě jsem na to byl ohromně hrdý. Jenže diváci na to nechodili. Co bylo spojené s Ruskem a ruštinou, bylo tabu. Tak mě napadlo dodat k té hře podtitul Muzikál o tom, proč k říjnové revoluci nedošlo už v září. Lidi najednou pochopili, že jde o srandu a tenhle slogan nám publikum do divadla vrátil.“
Z jednotlivých disků supraphonského kompletu zní samozřejmě hojně hudba Ferdinanda Havlíka, který po ochodu Jiřího Šlitra zaujal v Semaforu pozici vrchního skladatele a kapelníka. Jiří Suchý o něm mluví jako o „komikovi do půl osmé“. To proto, že byl prý vždycky nejvtipnější před představením. Glosoval téměř všechno a nesmírně duchaplně. „Mrzí mě, že o tohle diváci představení přicházeli. Na jevišti Havlík taky dělal komiku, a taky to bylo dobrý, ale v zákulisí to bývalo mnohem silnější,“ popisuje principál Semaforu skvělého muzikanta a autora spousty skvělých písniček. Dodnes prý v divadle denně zaznívá věta: co by na tohle asi řekl Ferda?
Kristián Hynek: Kameraman je u filmu nejdůležitější člověk
Kristián Hynek je mistr svého oboru, přitom člověk skromný a navíc rád předává své zkušenosti generaci svých následovníků. Koncem února právem získal Cenu Asociace českých kameramanů za celoživotní mistrovství. Při té příležitosti zavzpomínal před mikrofonem vltavské Mozaiky na svá učednická léta na FAMU. A s obdivem mluvil i o dnešních studentech kamery na této prestižní škole.
Nová sada semaforských cédéček obsahuje řadu nádherných písní, a taky jednu kompletní hru. Jde o Lysistratu, kterou Suchý původně napsal pro Divadlo Na Vinohradech, a poté, co ji tu stáhli z repertoáru, připsal písničky a uvedl ji v Semaforu. „Autor Lysistraty Aristofanes byl velký sprosťák. To se k nám moc nehodilo, tak jsem původní text velmi zmírnil. A představte si – v Mladé frontě napsali: Suchý zesprosťačil Aristofana! Autor kritiky vůbec netušil, jak vypadala Lysistrata v originále,“ vybavuje si Jiří Suchý.
Ve svých šestaosmdesáti letech se stále cítí být ve středním věku, a těší se na stáří. To má přijít po sto šestých narozeninách. „Mým velkým vzorem je herec Johannes Heesters. Ten ve sto šesti uspořádal velké turné po celém Německu a dožil se sto osmi let. Kdyby se mi podařilo být do těch sto šesti aktivní, tak potom ať je stáří dlouhé, jak chce,“ prorokuje Suchý svoji budoucnost.
