Jiří Heřman: I operní divadlo je součástí „přímé řeči“ k naší současnosti

Jiří Heřman
Jiří Heřman

Šéfem brněnské opery se režisér Jiří Heřman stal před pěti lety, kdy odešel z pražského Národního divadla. „ V Brně jsem se umělecky znovu narodil, v moravském Bayreuthu se cítím jako ryba ve vodě“.

Studovat režii se rozhodl po první návštěvě operního představení, ze kterého odcházel, jak s úsměvem říká, naprosto pohoršen polystyrénovými kulisami, které mu připomínaly televizní Studio kamarád.

Spojení prostoru a hudby považuje za klíčové, krom divadelního jeviště ho lákají místa s příběhem, který se s uváděnými díly může svázat.

Jsou místa, která se dají hudbou probudit.

V barrandovském filmovém ateliéru zvaném Dřevák před lety převedl do scénické podoby Schubertův písňový cyklus Zimní cesta. Smetanovu Libuši inscenoval na brněnském výstavišti jako sen o budoucnosti národa konfrontovaný s realitou. „Libuší jsem se chtěl vyjádřit i k současné politické situaci. Procházka historií státu měla mrazivé, ale s odstupem i velmi humorné momenty.“

Divadlo je tu proto, aby vedlo dialog s lidmi, v každém může otevřít prostor pro otázky.

S přáním mít volnou ruku v tom, co chci dělat, jsem přijal nabídku ředitele ND Brno Martina Glasera. Spolu jsme to tehdy nazvali „ divadlo snů“, řekl režisér, který nedávno získal dvě Ceny Divadelních novin za hudební inscenace roku. Oba tituly - Láska na dálku od Kaiji Saariaho a scénické provedení kantáty Bohuslava Martinů Gilgameš - si Jiří Heřman sám objevil a nastudoval pro jeviště Janáčkova divadla. Chce uvádět i díla méně známá, s dirigentem Marko Ivanovičem se zaměří na soudobou hudbu, objednávky na nové opery jsou již zadány.

Václav Cílek: Ztratíme-li svou kontinuitu, nestaneme se světoobčany, ale globálním póvlem

Václav Cílek

Realita má kvantový charakter. Je rychlá i pomalá zároveň. Je v ní ticho, krása a jemnost, které zůstanou. Tahle doba vychýlila rovnováhu ve prospěch zpráv, které jsou pravda dopoledne a odpoledne už ne. S geologem Václavem Cílkem jsme nevedli rozhovor o chaosu světa, ale o tom, co přispívá k jeho uspořádání.

„V opeře je mnoho věcí vyjádřeno hudbou a to je pro mě na tomto žánru fascinující. Když se podaří v hudbě odkrýt něco, co v ní nevnímal nikdo před vámi, můžeme mluvit o posunu v interpretaci díla. „

Pro Janáčkovo divadlo připravuje Řecké pašije od Bohuslava Martinů a Straussova Růžového kavalíra.