Jiří Adámek: Hra na uši. Poslechněte si vítězné drama Grand Prix Nova

Čtěte takéHra na uši oceněná tvůrčím stipendiem Karl Sczuka Preis 2019

Už loni hra získala 1. cenu na mezinárodním festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio 2019 a byla oceněná tvůrčím stipendiem Karl Sczuka Preis 2019.

V dnešním stále komplikovanějším světě si svoje fungování zjednodušujeme a spoustu věcí děláme automaticky. I poslech rozhlasu mívá často podobu zautomatizovaného rituálu. V pravidelných časech a k určitým činnostem automaticky zapínáme rozhlasový přijímač a ještě než se ozvou první slova nebo tóny, už předjímáme, co uslyšíme. Ale najdou se tvůrci, kteří rádi prověřují zavedené jistoty. Kteří se nerozpakují vyzkoušet, co se stane, když se všeobecně dodržovaná pravidla přenastaví nebo poruší.

Nová rozhlasová kompozice Hra na uši zkoumá hranice možností rozhlasové hry, zvuku a ticha

Rozhlasovou kompozici nazvanou „Hra na uši“ autora a režiséra Jiřího Adámka uslyšíte 25. září ve 20 hodin na stanici Vltava.

Ve zvukové kompozici Hra na uši takto experimentuje autor a režisér Jiří Adámek. Při psaní vyšel z textů z archivu brněnského kunsthistorika, teoretika, výtvarníka a básníka Jiřího Valocha. Hra, ve které místo postav hrají hlavní roli slova, věty a tvrzení, při níž místo děje sledujeme jejich řetězení, rozvíjení nebo vzájemné popírání, zavede posluchače do hájemství zvuků, z nichž jedině se skládá pravé rozhlasové dílo. Je možné vystavět rozhlasové dílo na jeho sebedefinici? Co může vzniknout? A jak na to zareaguje posluchač?

10 fotografií

Stejně jako na mnoha svých předchozích radioakustických projektech spolupracoval Jiří Adámek i na Hře na uši se zvukovým designérem Ladislavem Železným. Před mikrofony se postavili a svoje hlasy dali do hry Vendula Holičková, Anna Bubníková, Ondřej Bauer a Pavol Smolárik.

Rozhovor s autorem

Jak vypadaly texty Jiřího Valocha, ze kterých jste vycházel, a v čem především vás inspirovaly?

Přijel jsem do archivu Moravské galerie v Brně a přede mě přistálo asi pět beden plných rychle načrtnutých cedulek, někdy dokonce jen počmáraných ubrousků či rubu pozvánek na někdejší vernisáže. Málokdy delší texty, spíše pár slov. I když to jsou jen fragmenty, a možná ne vždycky bůhvíjak původní, spíše inspirované kolegy umělci, mají dost silný filozofický obsah. Znovu a znovu nahlížejí fenomén slova jako podivný ryze lidský úkaz. Zkoumají kategorii tvrzení a jeho pravdivosti. Vědomě si hrají s procesem lidského vnímání.

Tyhle všechny materiály jsem si nafotil, přepsal a pak jsem si s nimi hrál. Původně jsem myslel na přímou poctu Jiřímu Valochovi, na mozaiku z jeho tvorby, jenomže pod tím vlivem to začalo psát mně samotnému. Nakonec mi pod rukama vznikl původní text. Stalo se to i proto, že Valochovu reflexi média literatury jsem musel transformovat směrem k médiu rozhlasu.

Jste divadelní režisér, s obrazem a vizuálními prostředky obvykle pracujete. Proč jste se tedy rozhodl ve Hře na uši obrazové představy z mysli posluchačů vyloučit?  

Čtěte takéVIZITKA: S Ondřejem Chrobákem a Janou Pisaříkovou, kurátory Moravské galerie v Brně, o originálním tvůrci Jiřím Valochovi

Při poslechu mnoha rozhlasových her jsem měl dojem, že tvůrci příliš spoléhají na iluzivní vykreslování prostředí. Jako by největším mistrovstvím bylo vyvzdorovat si vnímání konkrétního prostoru. Cinkají skleničky, bouchají okna, jezdí auta, telefonuje se, vzrušeně se dýchá. Ve výsledku tak často vznikají hry, které se co nejvíce podobají divadelnímu dramatu, i když nemají obrazovou stránku k dispozici. Jenomže rozhlas nabízí především akustické pole, ohromující dobrodružství zvuku. A na to se podle mě často zapomíná.

Jiří Adámek|foto:Vojtěch Havlík,Český rozhlas

Berete obecně přijímané zákonitosti uměleckých druhů (nebo v horším případě umělecké konvence) jako výzvu k tomu, abyste je zpochybnil nebo prověřil? A co vás na tomhle přístupu baví?

Šlo mi o něco jiného, o reflexi vnímání, které je u rozhlasu dost specifické. Když si pustíte hudbu, tak ta funguje zcela autonomně, je jasné, že jde prostě o zvuk. Ale rozhlasové kompozice, pracující i s herectvím a slovem, mají v sobě zakódovanou onu absenci vizuální složky. Fascinuje mě třeba v této hře zmíněná nutnost neustále vyluzovat zvuky, protože příliš velká pauza působí podivně: zbude jenom svítící hifi věž nebo zapnutý počítač, ale po rozhlasovém díle najednou ani památky. Nebo ještě jiná věc: oproti divadlu, na které jsem zvyklý, si posluchač může nejen kdykoli přeladit stanici, ale podle chuti měnit hlasitost. A co je nejhorší, posluchač je před tvůrci skrytý. To je patrné v porovnání s divadlem, u kterého mají herci neustálou zpětnou vazbu. Takže mi nešlo o pranýřování konvencí, ale o fascinaci rozhlasem a vnímáním.

Co pro vás vedle divadla znamená práce v rozhlase?

Práce v rozhlase je rozkoš. Ani nevím, co více dodat. Možná, že k postupům, které znám z divadla, se přidává něco ze svůdnosti tvorby filmové: relativně krátké období hereckých zkoušek, pak lehký adrenalin při natáčení ve studiu, jehož důsledky jsou nezvratné. Občas následuje zoufání nad tím, že ani jeden z pěti záběrů není ideální. A pak donekonečna úpravy v takzvané postprodukci: úpravy hlasů, zvukové efekty, střihy, přesná délka pauz, dodávání hudební složky a všechno okolo. A pořád fascinace ryze zvukovým médiem a možností komponovat zvuky do výsledného tvaru, který už zůstane definitivní a nikdo na něm nic nezmění.