Jsou-li poměry nenormální, člověk se jim nesmí přizpůsobit. Osudy Miroslava Petříčka

Kdybych se pořád nořil do svých vzpomínek, najednou mi začne unikat přítomnost.

Chtít po Miroslavu Petříčkovi, aby lineárně odvyprávěl svoji dosavadní životní cestu, by byla čirá bláhovost. Jeho myšlení jakékoliv navyklé konstrukce okamžitě problematizuje, a tak jsou Petříčkovy rozhlasové memoáry spíše proudem jejich ustavičného zpochybňování než výčtem uchu lahodících vzpomínek a zásluh. „Kdybych se pořád nořil do svých vzpomínek, najednou mi začne unikat přítomnost,“ objasňuje, přičemž zdůrazňuje ošemetnost lidské paměti, která nefunguje jako archiv, naopak, vzpomínky se přeskupují bez ohledu na chronologii a vytvářejí zvláštní vzorce. „(…) že bych nějakým systematickým způsobem rekonstruoval svoji minulost a vytvářel si falešné obrazy toho, co bylo, to ne. Popravdě řečeno, když se k tomu musím vztahovat, preferuju vztahovat se k tomu s humorem a s odstupem.“ A to také důsledně dělá, i když mluví především o „hnusný době“ totality.

Morální degradace, kterou se sebou každej dobrovolně prováděl, to je nejhnusnější zkušenost normalizace.

Připomíná například odvahu občanů za okupace vojsky Varšavské smlouvy, jež se bohužel velmi rychle rozmělnila. Už po nástupu komunistů k moci starost o přežití odsunula vyšší hodnoty do pozadí. Ale kdo chtěl, nemohl nevědět. „Morální degradace, kterou se sebou každej dobrovolně prováděl, to je nejhnusnější zkušenost normalizace.“ Přestože svými slovy neokázale provokuje dnešním pohodlím poněkud zmožené morální nároky každého z nás, k moralizování má daleko. K hodnocení minulosti přistupuje obezřetně, neboť si je vědom lidského sklonu prožité deformovat, včetně vlastního sebeobrazu. Ten svůj jako by v rozhlasových Osudech vůbec nebudoval, přestože měl jako akademik, který svého nesmírně rozsáhlého vzdělání dosáhl především jako samouk a žák profesora Patočky mimo akademickou sféru, výjimečně obtížné výchozí podmínky. A to je další nesmírně osvěžující rys Petříčkových Osudů – nikdy na svůj osud nežehrá. Je totiž přesvědčen, že náš život nevede jakási nevyhnutelná osudová síla, které je nutné se podřídit. Jestliže v ni totiž věříme, snadno zapomeneme, že jsme svobodní a o tom, zda se nenormálním poměrům přizpůsobíme, či nikoliv, si především rozhodujeme sami.

Psáno pro Týdeník Rozhlas.