Miroslav Petříček: I filosof je svědek, který odpovídá na věci, jež ho rozčilují

Miroslav Petříček, filozof (žák Jana Patočky), působí jako vysokoškolský profesor na Filozofické fakultě UK
Miroslav Petříček, filozof (žák Jana Patočky), působí jako vysokoškolský profesor na Filozofické fakultě UK

Profesor Miroslav Petříček, jeden z nejoblíbenějších českých filosofů, vydal po letech novou knihu. Jmenuje se Filosofie en noir a zkoumá proměny filosofické rozpravy po holocaustu. Jde o pokus nahlédnout do „temného srdce“ filosofie, která se, byť často nevědomě, podílela na totalitních a vyhlazovacích konceptech moderní doby. „ I filosofie najednou zjistila, že uvnitř ní samotné se skrývá něco, co svou logikou pomáhalo těmto zrůdným nápadům.“ Repríza z 22. května.

Přesto se nabízí otázka, proč se Miroslav Petříček vrhnul právě na problém šoa a jeho filosofické reflexe.

Tady se nedá říci „proč?“. Někdy se jednoduše musí, protože se musí. A když se ptáte proč, už je pozdě, protože jste už na cestě….Filosof taky jen reaguje na věci, které ho rozčilují, a svědčí o tom svým myšlením.

Podle Petříčka filosof v dnešní postmoderní době rozhodně není někdo, kdo je majitelem pravdy a tu pak jen rozsévá do světa, přestože jistá inklinace k hledání moudrého způsobu života tu podle něho zůstává. „Myslím, že v době, kdy se z filosofie stalo zaměstnání a kdy se jaksi plní funkce filosofie, se přece jen nějak vrací zpět tento starý příklon filosofii jakožto hledání moudrosti.“ Není to ale příklon ke zdravému či k selskému rozumu, po němž se v posledním letech ve společnosti tak často a tak snadno volá.

Řeknu to jednoduše: kdybychom se pořád přikláněli ke zdravému rozumu, tak jsme ještě dnes na stromě. Důraz na něco, co je nám všem společné, vlastně vede k zastavení dění. Ve společnosti je to vždycky tak, že k vývoji vede rozdíl, střet různých koncepcí, z jejichž odlišnosti pak čerpáme nějakou tvůrčí sílu.

Trojúhelník Zygmunta Baumana

03783794.jpeg

Se smrtí myslitele je to podobné jako se smrtí slavného herce. Chvíli se o něm mluví, prolétne médii, dočká se řady nekrologů a − nic. Zmizí kdesi v proudu času a jen výjimečně se z hlubin minulosti vrací jako připomínka významnosti.

Reakce na temnotu holocaustu, která se ukázala jako temnota vlastní filosofii, změnila filosofickou rozpravu. Znovu se prosazují eseje, fragmentární glosy, aforismy. Petříček navíc využívá k argumentaci i odkaz na brakovou a špionážní, triviální literaturu, takže se v jeho knize může setkat Fantomas s Adornem nebo Derridou, případně čínský špión s Husserlem. „Samozřejmě, že jsem tyhle populární knihy všechny četl a přiznám se, že napsání této knihy byla pro mne také příležitost, jak tuto četbu konečně také nějak filosoficky využít,“ říká s úsměvem Petříček.

I toto vtahování „triviálního“ do „vážného“ filosofického diskursu je překračováním hranic, které Miroslava Petříčka uhranulo a které jako fenomén filosoficky zkoumá už několik desítek let. „Jistě, že je pro náš svět důležité překračovat hranice, a stávat se tím jiným, protože kdybychom zůstávali uzavřeni ve svých limitech, bylo by to totéž jako nežít.“