Miroslav Petříček: I filosof je svědek, který odpovídá na věci, jež ho rozčilují

Miroslav Petříček, filozof (žák Jana Patočky), působí jako vysokoškolský profesor na Filozofické fakultě UK
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Miroslav Petříček, filozof (žák Jana Patočky), působí jako vysokoškolský profesor na Filozofické fakultě UK

Profesor Miroslav Petříček, jeden z nejoblíbenějších českých filosofů, vydal po letech novou knihu. Jmenuje se Filosofie en noir a zkoumá proměny filosofické rozpravy po holocaustu. Jde o pokus nahlédnout do „temného srdce“ filosofie, která se, byť často nevědomě, podílela na totalitních a vyhlazovacích konceptech moderní doby. „ I filosofie najednou zjistila, že uvnitř ní samotné se skrývá něco, co svou logikou pomáhalo těmto zrůdným nápadům.“ Repríza z 22. května.

Přesto se nabízí otázka, proč se Miroslav Petříček vrhnul právě na problém šoa a jeho filosofické reflexe.

Tady se nedá říci „proč?“. Někdy se jednoduše musí, protože se musí. A když se ptáte proč, už je pozdě, protože jste už na cestě….Filosof taky jen reaguje na věci, které ho rozčilují, a svědčí o tom svým myšlením.

Podle Petříčka filosof v dnešní postmoderní době rozhodně není někdo, kdo je majitelem pravdy a tu pak jen rozsévá do světa, přestože jistá inklinace k hledání moudrého způsobu života tu podle něho zůstává. „Myslím, že v době, kdy se z filosofie stalo zaměstnání a kdy se jaksi plní funkce filosofie, se přece jen nějak vrací zpět tento starý příklon filosofii jakožto hledání moudrosti.“ Není to ale příklon ke zdravému či k selskému rozumu, po němž se v posledním letech ve společnosti tak často a tak snadno volá.

Řeknu to jednoduše: kdybychom se pořád přikláněli ke zdravému rozumu, tak jsme ještě dnes na stromě. Důraz na něco, co je nám všem společné, vlastně vede k zastavení dění. Ve společnosti je to vždycky tak, že k vývoji vede rozdíl, střet různých koncepcí, z jejichž odlišnosti pak čerpáme nějakou tvůrčí sílu.

Trojúhelník Zygmunta Baumana

03783794.jpeg

Se smrtí myslitele je to podobné jako se smrtí slavného herce. Chvíli se o něm mluví, prolétne médii, dočká se řady nekrologů a − nic. Zmizí kdesi v proudu času a jen výjimečně se z hlubin minulosti vrací jako připomínka významnosti.

Reakce na temnotu holocaustu, která se ukázala jako temnota vlastní filosofii, změnila filosofickou rozpravu. Znovu se prosazují eseje, fragmentární glosy, aforismy. Petříček navíc využívá k argumentaci i odkaz na brakovou a špionážní, triviální literaturu, takže se v jeho knize může setkat Fantomas s Adornem nebo Derridou, případně čínský špión s Husserlem. „Samozřejmě, že jsem tyhle populární knihy všechny četl a přiznám se, že napsání této knihy byla pro mne také příležitost, jak tuto četbu konečně také nějak filosoficky využít,“ říká s úsměvem Petříček.

I toto vtahování „triviálního“ do „vážného“ filosofického diskursu je překračováním hranic, které Miroslava Petříčka uhranulo a které jako fenomén filosoficky zkoumá už několik desítek let. „Jistě, že je pro náš svět důležité překračovat hranice, a stávat se tím jiným, protože kdybychom zůstávali uzavřeni ve svých limitech, bylo by to totéž jako nežít.“