Jeseníky jsou magické hory. Chtěla bych jim věnovat víc knih, říká spisovatelka Markéta Pilátová

22. leden 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Markéta Pilátová

Román pojmenovaný Senzibil vydala na sklonku loňského roku spisovatelka, překladatelka a hispanistka Markéta Pilátová. Inspirovaný je postavou, kterou znali její příbuzní, a také touhou říct, jak těžké je hodnotit činy druhých. O knize, o horách i o víře nejen v Latinské Americe mluvila ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.

Slunné a temperamentní země Latinské Ameriky a městečko Velké Losiny v podhůří Jeseníků. Jako kdyby na světě neexistovaly větší geografické extrémy. K životu Markéty Pilátové ale neodmyslitelně patří obě destinace. Dlouho žila v Argentině i Brazílii, do Jeseníků se pravidelně vrací od devatenácti let a před rokem v jejich bezprostřední blízkosti zakotvila. „Po sedmi letech v Latinské Americe mi zasněžené hory připadají nové a plné jiných vůní. Život v Čechách vnímám jako exotické prázdniny,“ usmívá se.

„Situace je opravdu neradostná a světlo na konci tunelu vidět není. Testování populace se v Brazílii vůbec neděje,“ říká Markéta Pilátová

Jeseníky jsou pro ni magický kraj, který leccos zkusil: těžily se tu rudy, po místních hvozdech táhla německá i rudá armáda, silné příběhy v horách žilo a žije české i německé obyvatelstvo. To všechno, spolu s čarodějnickými procesy na losinském zámku, Markétu Pilátovou fascinuje. Se svým manželem, redaktorem Respektu Jiřím Sobotou, se Jesenicku chce věnovat i v jejich rozepsané knize o lidech, kteří se vzdali šramotu světa, aby se mohli ponořit do sebe. Patří mezi ně například malíři Anežka a Miroslav Kovalovi: dobrovolně se stáhli z normalizačního uměleckého života a žijí a tvoří v tichu moravské vesnice.

Čtěte také

„Jeseníky jsou plné takových osudů. Tomu kraji bych chtěla věnovat víc knih, je to nesmírně zajímavé území, které po vyhnání Němců začalo patřit lidem z různých koutů. Ale zajímá mě i historie německého osídlení před dvěma válkami, Němci žili v horách po staletí a vytvořili krásné věci,“ konstatuje.

Já bych to nikdy neudělal

V románu Senzibil o mužích, kteří rozdílně zacházejí se svými zvláštními mentálními schopnostmi, se Markétě Pilátové protnuly zkušenosti z Latinské Ameriky, kde má, jak ve Vizitce detailně popsala, nezastupitelné místo víra, rituál a magie, i reálie z okolí jejího současného bydliště. Románová postava Rudy má reálný předobraz – je jím senzibil, kterého znal manžel i tchán autorky a ona o něm v televizi viděla dokument. Následné rešerše ji zavedly až k Ústavu pro zkoumání paranormálních jevů, který – pod jiným názvem – od sedmdesátých let až do revolučního období v Československu opravdu existoval a snažil se paranormální jevy využít k rozvoji socialistického hospodářství.

Jako čtenářka se Markéta Pilátová z knih ráda dozvídá nové věci, poctivá rešerše je pro ni proto základem. Kromě samotné touhy po zkrocení nadpřirozených sil ale román Senzibil nabízí ještě jinou rovinu. „Chtěla jsem ukázat přístup naší generace k minulosti. Mladší senzibil odsuzuje staršího a je přesvědčený, že on by své schopnosti režimu nezaprodal. Ale tak jednoduché to není, i proto je nechávám totalitní minulost prožívat společně.“

Čtěte také

Ve Vizitce Markéta Pilátová mluvila také o své víře, o kreslení mentálních map příběhů, o prvotině Žluté oči vedou domů, o dětských knížkách, ve kterých dětem ukazuje, že existují i jiné způsoby života, anebo o psaní za poslechu hudby. Kupříkladu pro rozhovor vybraná skladba Leonarda Cohena The Gypsy´s Wife přímo inspirovala její povídku Sedlo, v níž se brazilský výrobce koňských sedel zamiluje do tulačky.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová