Jedenáctý průpis

U nás kopíráky a průklepáky byly po mnoho let součástí pomyslné živnosti, kterou tatínek, Ludvík Vaculík, vedl v rámci samizdatové edice Petlice. Jedním opisem, což vykonávali dobrovolní a zdatní písaři, zejména písařky, vzniklo z autorovy předlohy maximálně deset, možná jedenáct rukopisů, se zákazem dalšího opisování. Ten se ovšem porušoval.

Čtivost těchto děl závisela nejen na jejich kvalitě, ale také na tom, na kolikátém průklepu, průpisu byly. Tatínek měl tajný seznam odběratelů Petlice. Svazky na průpisech jedna až šest odebírali lidé významnější, povětšině také spisovatelé jako Ivan Klíma, Jan Trefulka, Eda Kriseová, Karol Sidon, Milan Šimečka, Eva Kantůrková; s dalšími stále méně čitelnými průpisy význam odběratelů slábl. Já byl povinným odběratelem patrně na té jedenácté pozici, na níž bylo diskutabilní, je-li to pro mě čest, nebo trest. Za každý rukopis se totiž platilo, aby bylo na kopíráky, na průklepáky i na písařku a na knihaře. Tatínek žil z něčeho jiného, nechtěl padnout do podezření, že vede nepovolenou živnost, nebo že tyje z mozolů jiných autorů.

Tehdy jsem pochopil, že princip trhu má své zákonitosti - vždy musí být někdo aspoň trošku ošizen. Dneska svou jedenáctou pozici necítím jako křivdu, ale jako poněkud nedobrovolný sponzorig, a jsem na to hrdý. Na druhé straně nikdo po mě ani nechtěl, abych to četl, takže u výslechu bych mohl s čistým svědomím tvrdit, že Petlici číst nejde. Přesto jsem pracně přeluštil autory, které jsem měl obzvláště rád, například Karola Sidona.

Nyní jsem se ocitl v situaci, kdy se musím po třiceti letech přestěhovat. Probíraje stovky knížek dobral jsem se až do předsíně, kde v knihovně u stropu je léta zavřena má Petlice. Beru jednotlivé svazky do ruky, lehce z nich vane plíseň. Otevírám Obnovení pořádku od Milana Šimečky, abych si ho trochu připomenul. A ejhle, jeho text vyprchal. Nikoli samotným sdělením, ale písmo toho jedenáctého průpisu téměř zmizelo, rozpustilo se do mírné šedi průklepáků. A podobně jsou na tom i jiní autoři, dokonce i ten Sidon. Co s tím? Hodit do kontejneru jako starý papír? Váhám.

Dílo přeci existuje, pouze někam metamorfovalo, do jiné dimenze. Do prostředí, kde jsou všichni autoři na tom stejně, jsou si rovni. Co když spisovatelé vstupují do literárně přívětivějšího světa právě skrze téměř nečitelný jedenáctý průpis; a v tom je jeho význam a skrytá kvalita. Takže nevyhodit, ale zachovat.