Jean Paul Sartre v Činoherním klubu

Pro mne trochu záhadné a patrně též různými pražskými scénami migrující divadelní označení "komorní" není tak zcela od věci, protože veškerý děj se skutečně odehrává v jakési pekelné "komoře", dokonale izolované od okolního světa, který mohou protagonisté pouze pozorovat, aniž v nejmenším mohli ovlivnit jeho běh nebo do něj alespoň zasáhnout. Sartrovo sekularizované peklo bez Boha nebo ďábla je pokoj podřadného hotelu bez ventilace - nahoru i dolů jsem jen další patra a vpravo i vlevo další a další pokoje. V představení tvoří scénu tři odrbaná křesla různé barvy, jakýsi ošklivý "umělecký" předmět z bronzu a v pozadí dveře pokoje, do něhož lze pouze vstoupit.

Objevuje se Číšník (Miloš Mejzlík), který nepatrně kulhá, právě tolik, abychom zaregistrovali, že na jedné noze má místo očekávaného kopyta obutou dámskou botu s podpatkem. Postupně vcházejí jednotlivé postavy dramatu, zcela nahodilý vzorek lidství, stejně jako je nahodilý veškerý lidský výskyt v tomto radikálně nahodilém světě: novinář Garcin (Tomáš Petřík), vražedkyně Estelle (Eliška Vavříková) a sebevražedkyně Innés (Nataša Gáčová). Všichni příchozí - v kostýmech charakterizujících přelom čtyřicátých a padesátých let - hovoří na počátku s jakousi důrazně neúčastnou dikcí, Mejzlík coby Číšník si při poskytování základních údajů pohrává se svou již typickou ironicky protahovanou intonací. Chvíli máme strach, že půjde o nějaký "léblovský" experiment s filozofickým dramatem, ale zmíněné ozvláštnění funguje pouze do okamžiku, než začnou vzorkové osoby mezi sebou komunikovat a vyjevovat svá zla. Potřeba kontaktu je u všech stejně silná jako prokletí neschopnosti jej navázat. Petřík a Vavříková nepřekračují svými solidními výkony rámec tradičního psychologického herectví. U posluchačky pátého ročníku DAMU Nataši Gáčové, která na sebe výrazně upozornila v absolventském představení Koltesova Roberta Zucca v roli křehké Dívky, cítíme zřetelný posun až k jakémusi bodyartu, takže její postava je lidskou karikaturou - kreaturkou nejenom duší, ale doslova i tělem (od útočně vysunuté brady po ohyzdně zlý smích) - aniž ovšem cokoliv přehrávala. A aniž by byla v rozporu či spíše v nesouladu s postavami zbývajícími. Především díky jí nám nečiní potíže uvěřit závěrečné Sartrově devize, že "peklo jsou ti druzí", navíc se jí podařilo zlidštit i ty pasáže dramatikova textu, kde místo živých osob promlouvají spíše vzpříčené filozofické příčiny.

Můžeme si jenom domýšlet, jak by představení vypadalo, kdyby v podobném "bodyartu" byly typově pojednány i ostatní postavy. Možná je však ono méně v případě této inscenace skutečně více.