Je to průvodce do křesla, doporučuje Dan Hrubý své příběhy tradičních obyvatel Malé Strany a Hradčan
Do ulic i uzavřených hradčanských a malostranských domů nahlédl publicista a spisovatel Dan Hrubý. Jeho pětisetstránková kniha nazvaná Pražské příběhy navazuje na stejnojmenný počin z loňského roku. Tentokrát je ale publikace opatřena podtitulem: Cesta na Hradčany, Nový svět a zpátky na Malou stranu. Vydavatelem obou děl je nakladatelství Pejdlova rosička.
Proměny a historii čtvrtí ukazuje Dan Hrubý, jak sám říká, skrze „sociální dějiny“, jak se k takovému pojetí dostal?
„Já jsem jako leckdo chodil od konce 80. let po hospodách na Malé Straně, poslouchal jsem vypravování sousedů a vždycky mě to hrozně bavilo. A pak přišla léta 90. a já jsem si začal uvědomovat obrovskou diskontinuitu, která nastává. Lidé odcházeli, Malá Strana i Hradčany se začaly měnit tempem revolučním a mně najednou napadlo, asi nejen mě, to není žádný geniální objev, ale přišlo mi líto, že každý ten dům byl mnohokrát popsán, každá klenba, každý rizalit, ale už dnes nikdo neví, kdo tam bydlel před 20, 30 lety, natož před 50 nebo 100 lety. Co se tam odehrálo, můžou to být mordy, můžou to být literární díla, lásky, prostě lidské osudy. Samozřejmě, že jich bylo moc a mojí ambicí není všechny zmapovat a popsat, ale aspoň něco málo z toho uchovat.“
Chůze mezi pamětníky a síla orální historie
Sběr materiálu na poměrně obsáhlý opus díla Dana Hrubého znamenal, podle slov autora, především kontakt s pamětníky, lidmi, kteří na Malé Straně a na Hradčanech zůstali bydlet: „A odolali tomu nutkání neustále uklízet dělat pořádek a všechno vyhazovat, nejen dokumenty a fotografie, ale vlastně i ty vzpomínky i to, co se v těch rodinách vypravuje. Předně tedy se snažím potkávat se s lidmi, jejichž rodiny tam žijí desítky, v některém případě třeba i přes 100 let. Ale protože orální historie, ta tradovaná ústně, je mrška a člověk vidí, jak je paměť selektivní, tak se, pokud to jenom lze, snažím to verifikovat v archivech.“
Je to průvodce?
„Vím o některých lidech, kteří s tou knížkou vyrazili přímo na Malou Stranu a Hradčany a samozřejmě mě to moc těší, ale já říkám, že ta knížka je svým způsobem a předně průvodcem do křesla. Pořádně se zabořil do sesle nebo si lehnout na gauči a číst si o té krajině Malostranské doma.“
Co zůstalo z doby zachycených příběhů?
„Z Malé Strany i z Hradčan se nám stalo takové muzeum. Tam po celé 20. století, teď hovořím pouze o Malé Straně, bylo 20 až 25 tisíc obyvatel. Dnes, pokud se nemýlím, jsou tam sotva čtyři tisíce. Celá ta čtvrť je zakonzervovaná v takovém muzejním stavu a navenek se tam jakoby nic nemění. Ale ten život na Malé Straně ještě pořád existuje, člověk si musí přivstat hodně brzo ráno a najednou zjistí, že tam ještě žijí lidé, kteří jdou ráno do práce, nebo musí najít nějakou tu hospodu která, když končí, tak ty opilci si rozcházejí domů a nejdou jenom na tramvaj nebo na metro. Ta čtvrť žije, jenom je to mnohem složitější hledat, ale na druhou stranu, všiml jsem si jednoho jevu. Ty torza, zbytky obyvatel, které tam zbyly, drží možná teď mnohem víc při sobě, takže na Malé Straně kvete spolková činnost, pořádají se bály, pořádají se všemožné akce a je to strašně sympatické.“
