Je autor divadelního textu mrtvý? Diskuze o současném psaní pro divadlo

Pro první část pořadu jsme si pozvali dvě autorky divadelních textů: Petru Hůlovou a Annu Saavedru. Bavili jsme se o jejich zkušenosti s divadelním provozem a podmínkami, které pro své (divadelní) psaní mají. Každá z autorek totiž pochází z jiného prostředí: Petra Hůlová vystudovala bohemistiku a stala se nejprve uznávanou prozaičkou. Role dramatičky, či divadelní autorky, je tak pro ni relativně novou záležitostí. Zato Anna Saavedra vystudovala dramaturgii na JAMU. Nejdříve, podle svých slov, ani nechtěla být autorkou divadelních textů, ale shodou okolností se stala jednou z nejhranějších českých dramatiček u nás. Jak se ukazuje, tyto odlišné zkušenosti ovlivňují jejich vnímání role autora v divadelním provozu, důležitost publikace divadelního textu i výši vlastního finančního ohodnocení.

Petra Hůlová|foto: Petr Vidomus,Český rozhlas

Debaty o divadelním textu byly vlastně dvě. V druhé části pořadu jsme se podívali na divadelní text a podmínky k jeho tvorbě trochu s odstupem. Diskutovali jsme s dramaturgyní Národního divadla Martou Ljubkovou a divadelním teoretikem, překladatelem a pedagogem Petrem Christovem. 

Znamená publikace zrození autora?

Klíčovou otázkou se tak spíše ukázalo, jakým způsobem jsou autoři původních divadelních textů vybíráni. U Petry Hůlové se víceméně potvrdilo, že zásadním bodem pro její divadelní angažmá bylo, když si lucemburská velvyslankyně přečetla její prozaickou knihu v němčině. Podle Marty Ljubkové naopak publikace vůbec význam nemá, protože funguje on-line distribuce textu, osobní nabídka a interní komunikace dramaturgů s autory. Tomu oponuje Petr Christov s poukazem, že takto komunikující autoři jsou jen užším výběrem těch, co reálně pro divadlo tvoří. Celou situaci pak podle svého přibližuje takto: „V Česku stále převládá přístup, že teprve, když se moje texty publikují nebo uvádějí na scéně, stávají se tím, čím chtějí být, stávám se autorem. Pokud nepublikuji, jako bych nebyl.“

Anna Saavedra: Olga, horrory z Hrádečku (rež. Martina Schlegelová)

Divadelní autor jako profese

Stejně jako u dramatiček nás zajímal i názor Petra Christova a Marty Ljubkové na psaní pro divadlo jako práci – jednoduše tedy to, zda je možné se psaním pro divadlo uživit. Debata se tak, jak u teoretiků, tak u dramatiček, brzy stočila na klíčovou otázku, a to na výši odměn autorů divadelních textů. „Abych se mohla živit pouze psaním pro divadlo, musela bych napsat tak pět her ročně. A to se dá vydržet jeden rok, ale dva už asi ne a tři už rozhodně ne,“ říká otevřeně Petra Hůlová.

Poté jsme se narovinu dostali k polemice nad reálnou výší autorských divadelních honorářů v Česku. „Při objednávání původní hry pro Národní divadlo se pohybujeme v desítkách tisíc korun,“ otevírá debatu Marta Ljubková, ale také dodává, že „spousta pokusů o vývoj nové hry pro velkou scénu, které Národní divadlo zadalo, neskončila přímo na jevišti. Je třeba si uvědomit, že v tomto směru ne všechny snahy končí úspěchem.“

Petra Hůlová přiznává, že už pracovala za třicet tisíc i sto tisíc korun. Anna Saavedra takové zkušenosti nemá, ovšem dodává, že se setkala s velkou vstřícností českých i slovenských divadel. Podle Saavedry se prý tato práce dá vykonávat alespoň relativně důstojně.

V druhé části debaty mezi Martou Ljubkovou a Petrem Christovem se konečně dostalo také na to, jaké texty se v českém prostředí vyskytují; jestli převažují ty s klasickou dramatickou strukturou nebo se v posledních letech množí různé formy post-dramatického, fragmentárního psaní s přesahy do poezie či prózy. Marta Ljubková tvrdí, že u množství autorů, kteří jí své texty posílají, stále „převažuje struktura 19. století.“

Stranou pak nezůstaly ani dramatické soutěže. Pro Martu Ljubkovou, která byla v minulých letech také porotkyní Dramatické soutěže Aura-pontu, se do podobných soutěží přihlašují spíše amatéři, kteří si chtějí tvorbu divadelního textu teprve vyzkoušet a nemají tak zatím žádné ponětí o fungování divadla. „Autoři, kteří již prokázali schopnost psát pro divadlo, dávno píšou na zakázku a neposílají své texty do podobných soutěží,“ dodává. Ostatní hosté pak postupně vyjmenovali také další ceny, jako: Cenu Evalda Schorma pro studenty uměleckých škol, rozhlasovou Prix Bohemia, nebo jednorázové ceny jako Talking about borders Norimberského divadla či dramatickou výzvu Národního divadla Brno, která podle Petry Hůlové skončila „velkým políčkem autorům“, když se rozhodla neudělit žádnou cenu a nabízených 100 tisíc korun nikomu nerozdělit.

Debata nakonec se tak nakonec dostala až k možnosti výchovy diváka směrem k současné dramatice. „V momentě, kdy se nebudu bát, že mi do divadla nikdo nepřijde, nebudu muset díru zaplácnout nějakým Shakespearem,“ uzavírá Marta Ljubková.