Jazzofon: O Pavlu Klikarovi

Asi tak před třemi týdny mi bylo, na štěstí ne nadlouho, poněkud slabo. Totiž, při listování jednou encyklopedií jsem koutkem oka zahlédl u jména Pavel Klikar letopočet 1954. Když jsem si ověřil, že jde o rok narození, přepadl mne pocit ztráty orientace v prostoru a čase.

Říkal jsem si, tady něco zásadně nesouhlasí, buď se mýlím já, nebo je všechno jinak. Pak jsem začal popleteně počítat, vzpomínat na roky, kdy jsem Pavla poznal a kdy on se mnou a mojí kapelou dost často spolupracoval. Uvědomil jsem si, že tomuhle, podle mne sotva tak čtyřicetiletému muzikantovi je opravdu rovných šedesát let. Pádný důvod ke gratulaci, ale také k alespoň stručnému shrnutí jeho nesmírně obsáhlé činnosti.

Když jsem Pavla Klikara poznal, bylo na něm imponující, připomínám, bylo mu tehdy kolem dvaceti, že jazzovou klasiku bral ohromně důkladně. Zajímaly ho všechny okolnosti vývoje jazzu, hledal (a nacházel) autentické prameny, tedy nejen nahrávky samotné, ale i paměti hudebníků, dobové recenze a zmínky v literatuře. Další veledůležitou kapitolou jeho zájmu byly hudební nástroje, na které staří mistři jazzu hráli. A což teprve technika nahrávání, její rozvoj a možnosti aplikace těchto poznatků v současnosti.

A pak Pavel Klikar představil svůj Originální pražský synkopický orchestr! Zprvu to byla jen pětičlenná formace, nicméně jejich vystoupení se rovnalo „velkému třesku“. V tom roce 1975 se do Malostranské besedy hrnuli MLADÍ LIDÉ! Bylo to neuvěřitelné.

03045086.jpeg

Ve své kapele, tedy v OPSO, hrál Pavel převážně na trumpetu, s mým Collegiem naopak skoro výhradně na piano. Neznám lepšího a citlivějšího doprovázeče. Náš hostující saxofonista, veterán jazzu Benny Waters, okamžitě odhalil, co v tehdy mladičkém Pavlovi vězí a při koncertech toho využíval, když se na něj v sólech obracel a oba si navzájem předávali různá melodická témata. O něco později se totéž opakovalo, když jsme nahrávali a koncertovali s kornetistou Wild Billem Davisonem.

Mohl bych vyprávět o fenomenálním úspěchu OPSO vedeného Pavlem Klikarem na Festivalu starého jazzu v holandské Bredě v roce 1978, mohl bych vzpomenout na bouři, která málem zbořila Lucernu, když OPSO zahrál Je na západ cesta dlouhá. Tehdy už byl členem OPSO „crooner“ Ondřej Havelka.

Zkrátka, Pavel Klikar se stal zcela výjimečnou osobností českého jazzu, navíc osobností, která přesáhla i evropský rozměr. Dodejme, že jako průkopník autentické interpretace dosáhl zásadního postavení také v roli vedoucího souboru zaměřeného na barokní(!) hudbu Musica Antiqua Praha.

Ale zpět k jazzu. Jsem rád, že budu moci připomenout Pavlovo životní jubileum v Jazzofonu 31. 1. 2014, a že přitom budu moci posluchačům nabídnout i malou kolekci skoro neuvěřitelných nahrávek jeho OPSO.

A když zmíním stanici Český rozhlas Vltava, nemohu opomenout pořad jménem Zapomenutí hrdinové synkopy, který vždy první středu v měsíci uvádějí Ondřej Havelka a Pavel Klikar; Pavel přitom dává nahlédnout do svého nepřeberného archivu nahrávek jazzové klasiky. Poslechněte si je někdy a věřte mi, hodně se dozvíte a uslyšíte věci neslyšené. Dokonce bych řekl, že neslýchané.

02955193.jpeg