Jazzissimo: Larry Coryell a John McLaughlin (2/3)

Jako jediný kytarista své generace zvládl Coryell techniku hry historických osobností jazzové kytary, zejména Charlieho Christiana, Tala Farlowa a Barneyho Kessella.

Po těchto velikánech jsem snadněji vstřebal do prstů některé šikovné triky Mika Bloomfielda a Erica Claptona“. Studoval hudbu trumpetistů Clifforda Browna, Kennyho Dorhama a Milese Davise. Snad nejvíce na něho zapůsobili jazzoví instrumentalisté s nejrozsáhlejšími výrazovými možnostmi: saxofonisté, zvláště Sidney Bechet, Lester Young, Charlie Parker a John Coltrane. Když k tak fantastické výbavě přidáte Coryellův temperament, bytostnou rhythm&bluesovou mentalitu, takřka encyklopedické znalosti současné hudby, vrozené hledačství i pevný charakter, muzikantskou poctivost a velkou píli, pak nenajdete mezi jeho vrstevníky jemu rovného.

O nejslavnějším představiteli tzv. jazzrockové kytary Johnu McLaughlinovi v Down Beatu řekl: „Ještě před několika lety jsme byli nejlepšími přáteli. Bydleli jsme v jednom domě i naše rodiny si byly blízké. Pak John odešel za svým guru Sri Chinmoyem (proslulý věrozvěst neobuddhismu), jehož učení mne i mou ženu Julii určitý čas také poutalo. Poté, co jsme zpřetrhali svazky s Chinmoyem a jeho meditacemi, cítíme se volnější. Zbavil jsem se pocitů méněcennosti i nadřazenosti. Stručně řečeno: miluju svou ženu a naše děti, máme pár kamarádů; prostě nejsem na světě sám a tak nepotřebuji, aby mě kdokoli zbavoval ‚mýtu‘ objektivního vědomí. Když jsem se s Johnem setkal poprvé, omráčil mne tím, že hrál jinak než všichni ostatní. Po třiceti vteřinách jeho úvodního sóla jsem vzplanul a prohlásil své ženě, že je to nejlepší kytarista, kterého jsem ve svém životě slyšel. Pak jsme hráli spolu a já poznal, že i on se musí ještě hodně učit…“. A zde je Coryellův poněkud sarkastický hlas, opět z Down Beatu: „Mahavishnu (jméno udělené McLaughlinovi Sri Chimoyem) je znamenitý kytarista. Patří k nejrychlejším z širokého okolí. Ale fofr není všechno. Fofr z nás ještě neudělá jedničku.“

Larry Coryell a John McLaughlin:


Coryell hraje trsátkem na lubový, vzácněji masívní Gibson, ale dokonale ovládá prsty akustickou kytaru. Jeho hra je technicky velice rozmanitá: jednohlasé legatové či staccatové běhy, dvojhlasy, trojhlasy, oktávy, zvukové kombinace rozložených akordů, tremola, glissanda, rejstříkování – to všechno ale není podstatné. Coryellovou devízou je fakt, že jeho improvizace komunikují nejčastěji ryze muzikantskou cestou: hlava – prsty – nástroj. Tedy jinak než McLaughlin, který technicky vychází z hmatníku a jeho přirozených možností. Coryelova manuální dovednost přitom nemá obdoby, poznáme ji a doceníme, až když provedeme pokus zaznamenat jeho sóla do not. Záhy zjistíme, že důkladně a tvrdošíjně realizuje svou invenci i za cenu krkolomného, bizarního a „nekytarového“ prstokladu. Výsledek nezní tak brilantně a virtuózně jako hra McLaughlina, v podstatě je však technicky náročnější, o hudebních hodnotách nemluvě.