Jana Knitlová: Maisenberg v hlavě

16. říjen 2020

Když mi nedávno na ulici provlál kolem uší cár Promenády z Musorgského Obrázků, vybavil se mi výjimečný zážitek z dávného koncertu, tak silný, že mě tehdy přinutil, abych si ještě večer pár základních dojmů zaznamenala.

Necelá stránka neuspořádaných výkřiků mi teď evokuje pocity, vytěsněné během všedních dnů, let, vlastně už téměř tří desetiletí. Jak jsem jen mohla zapomenout?!?

Čtěte také

Obrázky z výstavy jsem znala spíš v Ravelově úpravě pro orchestr: ať už se hrály ve Smetanově síni, v Rudolfinu nebo v rádiu, vždycky jsem si je s potěšením poslechla – a pustila z hlavy. Tak, jak je  Musorgskij napsal – jen pro klavír – měly korunovat recitál hvězdy první velikosti Olega Maisenberga.

Už nevím, co bylo na programu v první části, vzpomínám si jen na tu druhou. Maisenberg přišel ke klavíru pomalu, skoro líně, pak chvíli trvalo, než se jeho mírně zavalité tělo na stoličce uvelebilo. S úvodní Promenádou začal jemně. Se stále vábivější  naléhavostí nás postupně uváděl do života plného hravosti, romantiky, tragiky, hrůzy i majestátnosti. Směsi čistoty, špíny, prostoty i složitosti, pestrosti i fádnosti nešlo odolat.

Teď ten mág snad naskočil na křídlo značky Steinway a vzal nás s sebou, abychom i my uslyšeli, skutečně uslyšeli Musorgského hudbu. Pak dopadá zpět na stoličku, zabořuje prsty do kláves, jako by se chtěl uzemnit. Ten let, to bylo jen lehké upozornění, co vše hudba může. Teď mám zas dojem, že masivní nablýskaný nástroj nese na zádech on sám.  Život je těžký.

Čtěte také

Na zemi je to velmi živočišné, včetně velkých kapek potu stékajících z klavíristova čela. Ale co se to proboha děje s pianem? Do velmi hmotného křídla jakoby někdo kdo? a kdy? – napěchoval duchovní hmotu skladby, a ta se teď z neviditelných otvorů nástroje pasíruje ven. Maisenberg ho svou energií jen pošťuchuje, tu hravě, tu pánovitě, tu lehce přátelsky. Chvílemi jsem uvnitř toho božského hašé, hltám je, až se zalykám, chvílemi sedím v koncertní síni napjata zvědavostí, jak to bude dál i touhou, aby to pokračovalo co nejdéle, aby to neskončilo.

Nekončí, graduje to – a je to mládeži nepřístupné. Ten mistr mnoha tváří se před námi snad svléká! To ne, to se přece nesmí, takhle se Musorgskij nehraje!!! Ale obrovský živočich neznámého původu, možná mimozemšťan, to valí dál.  Trochu se stydím, trochu bojím, srdce mi buší, jako kdybych běžela nějaký závod. A pak jsme v cíli. Všichni spolu, a všichni vítězi: Modest Petrovič, Oleg Maisenberg i my posluchači. Okamžik vydechnutí – a už stojíme, tleskáme, smějeme se.  Děkujeme, že žijeme.

Čtěte také

Z Rudolfina se vznáším, ano, tohle už ze mne nikdy nevyprchá, tohle mi bude vždycky pomáhat!

Ale za pár dnů, zas už ve spárech stojaté všednosti, si jen vzdychnu: kdyby mi teď zahrál, třeba jen kousíček, vykročila bych s ním zas do skutečného života! A pak už… zvolna…za-po-mí-nám…

I dnes bych vás velmi potřebovala, Olegu Maisenbergu! Kdybyste aspoň na chvilku, jen kousíček… Já vím, tu cestu jste mi dávno ukázal. Teď už je to na mně. No právě.

 

autor: Jana Knitlová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.