Jak jsme chtěli bydlet? Bytová politika první republiky může inspirovat i dnes

Deset témat typu sociální bydlení, firemní bydlení nebo kolektivní domy prozkoumává projekt Jak jsme chtěli bydlet. Bytová politika Československa 1918 – 1938. K tématu se konalo i odborné sympozium a vychází obsáhlý katalog. Komplexnost problematiky přibližuje také jeden z hostů ArtCafé, člen kurátorského týmu Michal Kohout.

Bydlení je rozsáhlé téma a tehdy společností hýbalo v daleko větší míře než dnes, i když nyní se nám tak trochu vrací.
Michal Kohout

„Tehdy byla skutečná bytová nouze, za války se nestavělo a po ní docházelo k velkému pohybu obyvatel. Nová republika také potřebovala rychle ubytovat svůj úřední aparát. Takže hlad po bydlení byl obrovský a také bylo ve společnosti větší povědomí o tom, že skrze bydlení ta společnost vlastně buduje sama sebe,“ vysvětluje dobový kontext Michal Kohout.

Jak velký je malý byt?

Na výstavě nenajdete individuální bydlení typu slavných vil pro majetné podnikatele nebo filmové hvězdy, ale spíš architekturu, které si možná při procházce městy dnes ani nevšimnete - obytné domy, kolonie rodinných nebo řadových domků. Projekt mapuje celé bývalé Československo. „Jedním z témat je družstevní výstavba, k tomu jsou tam zajímavé stavby třeba ze Slovenska, například méně známá kolonie Svojdomov v Žilině nebo Masarykova kolonie v Košicích,“ dodává Michal Kohout.

Malý byt byl uzákoněný pojem, šlo o byt, kde maximálně 24 metrů čtverečních zabírá obytná místnost plus maximálně dalších deset metrů příslušenství včetně koupelny.|foto: Galerie Jaroslava Fragnera

Domy, o kterých je řeč, jsou často složené z takzvaných malých bytů. Malý byt byl uzákoněný pojem, šlo o byt, kde maximálně 24 metrů čtverečních zabírá obytná místnost plus maximálně dalších deset metrů příslušenství včetně koupelny. „Na vývoji ideálního minimálního bytu pracovali avantgardní, dá se říct levicoví, architekti a přemýšlelo se o tom. Přicházely progresivní, nové metody ve stavebnictví, a nová republika se těmi výsledky mohla prezentovat i na venek. Samozřejmě, nebylo to tak ideální, jak se na to z dnešního pohledu díváme,“ doplňuje Dan Merta, ředitel galerie Jaroslava Fragnera.

Družstevnictví jako inspirativní, skoro vyhynulý fenomén

„Když se na tu problematiku zaměříte z hlediska sociální kritiky, která byla velmi aktivní, tak by ta výstava třeba mohla mít titul Chtěli jsme bydlet. Protože zjistíte, že stát, ač se snažil, a snažil se hodně, tak v oblasti pro ty nejchudší obyvatele nebyl schopný udělat prakticky vůbec nic,“ komentuje ne vždy ideální průběh bytové výstavby jeden z autorů textů shromážděných v doprovodném katalogu Jakub Potůček. I přes nezdary může být ale státní politika bydlení první republiky v lecčems inspirativní, shodují se hosté ArtCafé a vyzdvihují například družstevní bydlení, které u nás po roce 1989 prakticky přestalo fungovat.

Celý pořad včetně tipů na konkrétní výpravy za zajímavou meziválečnou českou i zahraniční architekturou a hudbou podle výběru Jonáše Kucharského si můžete poslechnout zde: