Jak dobře popsat kohoutí křik nebo krovky střevlíka? Nejprve se na to musíte pořádně dívat, říká spisovatel Petr Borkovec

27. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Petr Borkovec
0:00
/
0:00

Má rád hudbu Leoše Janáčka hranou na akordeon a každý rok se vrací na sever Itálie. Je dobrým pozorovatelem. Od devadesátých let píše básně, v poslední době k nim přidává i krátké povídky. Další takovou knížku právě chystá k vydání, pod názvem Sebrat klacek vyjde na konci listopadu. I o ní ve Vizitce mluvil s Markétou Kaňkovou.

Chvoj, chvojí, chúje – pro větvičky zelených jehličnanů má čeština celou řadu pojmenování, a právě tahle jazyková variabilita stála na počátku jedné z povídek básníka, spisovatele a překladatele Petra Borkovce. Na příkladu dušičkového textu vysvětloval, jak se to má, přesněji řečeno nemá s autobiografičností v jeho knížkách.

03696054.jpeg

Z pečlivě odpozorovaných situací obtisknutých do povídek či úvah by se mohlo zdát, že se jedná o odraz vlastních zážitků, jak ale Petr Borkovec ve Vizitce řekl, na začátku příběhu jen málokdy stojí konkrétní postava. „Vzpomněl jsem si, že chvojí jsme doma říkali různě. Šel jsem se na ta slova podívat do časopisu Naše řeč a napadlo mě, že i ty zálomky by se mohly klást na hrob různě. Pak přišla myšlenka, že by se s tím mohl vázat dům plný žen. Začal jsem konstruovat situaci, kdy se na Dušičky sjedou sestry, pratety a tak dále. Ano, mezi ženami jsem vyrůstal, nemá to s tím ale nic společného,“ naráží na své tři babičky Antonii, Alžbětu a Anežku.

Čtěte také

Jedním z témat, k nimž se Petr Borkovec od devadesátých let vrací, je příroda. Rád píše o broucích, o lesní zvěři či o remízcích. Jednotlivé postřehy a zážitky z lesa přináší čtenářům zvětšené pod tou nejsilnější lupou. „Protože nevidím pod povrch věcí, snažím se víc dívat a viděné popsat. Jenomže dobře popsat kohoutí křik nebo okraj krovek střevlíka zahradního je obtížné a nedá se to udělat jinak, než že na to koukáte. Mám rád, když se člověk k metaforám dostává skrz popis. Dobře se díváte a pak se to pokusíte odrazit do jazyka. Najednou je tu krásná, odvážná metafora. Někdy třeba začínám tím, že se snažím popsat kohoutí laloky, a příběh pak rozvinu kolem toho.“ 

Další soubor drobných povídek o zvířatech, ale i o světicích, lásce, smrti, manželství a jazyce, nazvaný Sebrat klacek, vydává Petr Borkovec na konci listopadu ve svém domovském nakladatelství Fra, kde mu před necelým rokem vyšla obdobná knížka Petříček Sellier & Petříček Bellot. Jeho úplně první prozaickou knihou byl ovšem v roce 2017 soubor povídek Lido di Dante – texty inspirované oblastí severní Itálie, kam se díky manželčiným kořenům pravidelně vrací.

Petr Borkovec – Herbář k čemusi horšímu

Básník Borkovec tehdy přijal nabídku od týdeníku Respekt a kývnul tak na pro sebe do té doby netradiční útvar. „Pomyslel jsem si, že mám štěstí, že mohu každý rok jezdit do Itálie na stejné místo. Nejsem turista, ale mám distanc. Některé věci můžu pozorovat v čase. Vypadám, že tam patřím, zároveň ale mohu volně domýšlet a splétat postavy,“ popisuje své autorské motivace k sepsání série dvanácti severoitalských příběhů.

Tápaní, trapno a křehkost autorského čtení

Ve Vizitce Petr Borkovec mluvil o důležitosti reflexe poezie v médiích, o (angažované) poezii mladých autorů narozených mezi lety 1985 až 2000 a řeč přišla také na autorská čtení. Borkovec je v kavárně Fra pravidelně pořádá a sám jich také po celé republice i v zahraničí mnoho absolvuje.

Čtěte také

Autorům v rámci eliminace rutiny nabízí, aby si kavárnu uzpůsobili obrazu svému, publikum pak na čteních podle jeho názoru ocení, že má před sebou autora, jenž básně doplňuje komentářem, který by jinde nebyl k přečtení. „Je v tom ale i hodně tápání a trapna, proto jsou čtení tak křehká.“

V minulosti se Petr Borkovec kromě psaní poezie rád věnoval překladům, objevování a doporučování nových autorů či přípravě různých bloků pro časopisy. Na to teď nemá příliš čas, píše prý totiž daleko více než dřív. Opět ale usedl k překladům svého oblíbence, ruského básníka pozdního symbolismu Vladislava Chodaseviče. Během listopadu by rád do češtiny převedl třicet básní, které pak přidá k třiceti kouskům již dříve přeloženým a vydaným v souboru Těžká lyra.

Spustit audio