Jak to bylo s Werichovým podpisem Anticharty
Podpis Jana Wericha, který stojí pod takzvanou Antichartou z roku 1977, je jedním ze zásadních témat dokumentu Olivera Maliny Morgensterna Za Werichem na Kampu. Ale ne tématem jediným. Snímek připomíná dějiny i další slavné obyvatele zmíněného malebného koutu pražské Malé Strany.
Ale zpátky k Antichartě. Režisér se setkal s paní Evou Tůmovou, kamarádkou Werichovy dcery Jany a osobou, která se několik let starala o celou rodinu. A která u Werichů dokonce i bydlela. V onen „osudný“ den se dívala s Fančou Werichovou na televizi a pan Werich řešil, jestli na pověstné shromáždění umělců do Národního divadla jít. Z pozvánky totiž nebylo vůbec jasné, o co jde, o podpisování Anticharty tam nebyla ani zmínka. „Běž tam, potkáš se se starými kamarády a zjistíš, o co vůbec jde. A podle toho se zařídíš,“ říkala tehdy Janu Werichovi jeho žena Zdena. Werich tedy šel, a vzal s sebou dceru Janu. Tehdy už na tom zdravotně nebyl nejlépe, měl naslouchátko a slavíka. Tudíž špatně slyšel i mluvil, navíc taky špatně viděl. Do Národního divadla se nicméně 28. ledna 1977 vydal. „S Janou přišli hlavním vchodem. Tam byly nějaké jakoby podpisové archy, a kustodky mu řekli, aby se podepsal,“ reprodukuje Oliver Malina slova paní Tůmové. Jan Werich prý netušil, o co jde, a tak se podepsal. Po Janě prý kustodky podpis nechtěly, což je dodnes tak trochu záhada.
Jaromír Hanzlík chystá nový film. A vedle toho přebírá ceny
Oblíbený herec Jaromír Hanzlík se představuje v nové roli: poprvé v životě napsal filmový scénář. Film se bude jmenovat Léto s gentlemanem. „Chtěl jsem, aby název upomínal na kdysi úspěšný film Léto s kovbojem, ale jiná souvislost tu není. Vlastně jedna ano, ale jenom ta jedna – totiž že ve filmu budu hrát já. Ale moje postava nemá vůbec nic společného s mojí tehdejší postavou,“ vysvětluje.
„Jan Werich s Janou šli dovnitř, sedli si do první řady a nestačili se divit,“ líčí Malina další události. Když začala soudružka Švorcová se svým plamenným projevem, Werich se zvedl, a se slovy „tohle svinstvo poslouchat nebudu; jak tady můžete sedět, vždyť nás podvedli,“ odcházel. Ostatní ale zůstali a ani později se Wericha nikdo nezastal. Jeden z mála, kdo zmíněné události potvrdil, byl rozhlasový režisér Josef Henke.
Jan Werich šel přes most Legií domů na Kampu a hned po příchodu volal do Ameriky Jiřímu Voskovcovi. Jejich rozhovor si paní Tůmová dobře pamatuje. „Jan řekl: Jiří, běž hned do Svobodné Evropy a udělej reportáž o tom, jak nás, československé herce, podvedli. Sám jsem přitom šlápl někam, a je to pro mě strašné,“ vzpomíná si Eva Tůmová. A Malina doplňuje: „O těchto událostech musíme v našem filmu mluvit. Už proto, že se stále objevují glosy typu: když mohl Antichartu podepsat Werich, tak proč ne my?“
Mimochodem: v hraných pasážích filmu hraje Jana Wericha Pavel Kříž. „To rozhodně není náhodná volba. Pavel Kříž totiž v emigraci jezdil se svými vystoupeními po místech, kde za války vystupovali Voskovec s Werichem,“ říká k tomu Malina.
Alexander Dubček byl naivní, když chtěl v Československu svobodu
Pražské kino Lucerna uvádí až do srpna snímek Laca Halamy Dubček. Jeho hlavním hrdinou je Alexander Dubček, od ledna 1968 generální tajemník KSČ a faktický vůdce Československa.
A k nevraživosti sousedů z jednoho domu, Jana Wericha a Vladimíra Holana, říká: „Oni byli různí. Oba národní umělci, oba velcí umělci, ale jejich povahy se nesetkaly. Werich byl komik, který měl rád společnost; Holan jeden z největších básníků dvacátého století, a introvert. Ale duch v oné slavné vile zůstal po obou,“ uzavírá autor filmu Za Werichem na Kampu Oliver Malina Morgenstern.
Snímek teď putuje po školách a muzeích. O jeho kinodistribuci se jedná.
