Já nejsem ztracen, vždycky nalezen …Mozaika pohnutého života básníka a překladatele Ivana Blatného

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ivan Blatný, 1941

Básník Ivan Blatný (21. prosince 1919, Brno - 5. srpna 1990, Colchester) strávil více než polovinu života v různých britských psychiatrických léčebnách. Poslední z nich byl domov důchodců s pečovatelskou službou v klidném přímořském letovisku v jihovýchodní Anglii. 

Novinář a publicista, dlouholetý spolupracovník Českého rozhlasu i BBC David Vaughan se pokusil sestavit ze střípků svědectví mozaiku, která by podala obraz nevšedního života básníka, mnohými považovaného za ztraceného.

„Není divu, že mě tak zaujaly příběh a poezie Ivana Blatného. Strávil více než čtyřicet let v mé rodné zemi. Dokonce nežil ani tak daleko od města, kde jsem vyrostl. Moje matka pracovala ve velké viktoriánské nemocnici, velmi podobné psychiatrické léčebně Saint Clement’s Hospital, kde ve stejné době, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, Blatný napsal mnohé ze svých nejlepších básní.

Ivan Blatný, 40. léta, Praha

Anglické reálie té doby, které tak často a někdy velice nečekaně vnikají do Blatného básní, jsou zároveň i reáliemi mého vlastního dětství a možná i kvůli tomu je mi jeho poetika blízká. Mnohé básně napsal v takzvané makaronštině – to znamená, že míchal prvky různých jazyků – a nejen češtiny a angličtiny,“ napsal v článku pro Týdeník rozhlas David Vaughan.

Poetry is a panacea for all illnesses / bratři Marxové vylupují žloutek / Der Dichter spricht in verschiedenen Sprachen / na dně jezera kde vodníci nocují / Volná cesta byla zatarasena / quite blocked by gaiety girls.


Ivan Blatný

Ivan Blatný věděl velice dobře, co dělá. V těchto básních nejde o bláboly blázna. Nikdy neztratil lásku k surrealismu, se kterým se díky Vítězslavu Nezvalovi setkal už jako patnáctiletý kluk. V jednom z mála rozhovorů, které poskytl ke konci svého života, o své pozdní poetice říkal, že jde o „jakousi hudbu významů“ v duchu Bretonova surrealismu. Nejenom hudba významů, ale ani směs poetických a zdánlivě nepoetických témat pro Blatného nebyla nic nového. Už za druhé světové války, jako člen Skupiny 42, Blatný začal brát do své poezie „to, co je v životě nejobyčejnější“, jak říká Zbyněk Hejda. Pro něj neexistovala hranice mezi každodenností a „vysokou“ poezií. V jeho pozdním díle se tyto aspekty jeho předchozí poetiky kombinují, smíšené ještě s hudebností jeho raných „brněnských“ básní.

Ivan Blatný v říjnu 1989

Ivan Blatný nikdy nebyl blázen

Za to, že skončil v psychiatrické léčebně, může souhra okolností, především převrat v Československu, který nastal těsně předtím, než měl s literární delegací jet do Anglie. Když se rozhodl tam zůstat – a sám později říkal, že šlo o rozhodnutí velice impulzivní –, byl okamžitě zcela odříznut od světa, který dosud znal. Dokonce i jeho nejbližší přátelé se obrátili proti němu. V jedné hořce sarkastické básni napsal Josef Kainar:

Na státní subvenci jde genij do Anglie,Tam nabídne své služby Bí Bí Sí, A zhurta pronese, co všechno myslí si, Jak on, co on, že on, a na co všechno plije.
Josef Kainar

Nemalou roli v Blatného osudu hrála i necitlivost psychiatrické péče v poválečné Británii. Jen pár měsíců po příchodu do Anglie se jeho nervy zhroutily, což u politických exulantů té doby nebylo neobvyklé. Žili pod velkým tlakem. Skončil v nemocnici, ale bohužel v té době často nebyla z „blázince“ cesta zpět, tím méně pro člověka, který v Anglii neměl vůbec zázemí. Blatného příběh bych však nerad označil za tragický. V jedné ze svých pozdních básní napsal: Já nejsem ztracen, vždycky nalezen, a tak to snad opravdu bylo. Jako básník se v exilu neztratil. Naopak našel velmi osobitý a bohatý básnický jazyk a psal a psal a psal…

Za to, že byl „nalezen“, můžeme poděkovat několika osobám. Velkou roli hrál jeho bratranec Jan Šmarda, který ho navštívil v roce 1969 a pak ještě o devět let později a měl velkou zásluhu na tom, že Blatný začal znovu psát. Podobně důležitá byla Frances Meachamová, která ho pravidelně navštěvovala a pečlivě sbírala jeho básně. A neměli bychom zapomenout na Jiřího Koláře, který s ním zůstal ve spojení skoro po celou dobu jeho anglického exilu a který spolu se Zbyňkem Hejdou, Antonínem Petruželkou a Vratislavem Färberem zajistil samizdatové vydání jeho poslední sbírky Pomocná škola Bixley. Dalším nesmírně cenným dokumentem je film, který o Blatném natočil slovensko-norský režisér Lubo Mauer na začátku osmdesátých let. Nabízí dojemný a citlivý portrét jeho života v nemocnici.

Díky Lubovi Mauerovi a Janu Šmardovi jsou zachované i nahrávky Blatného hlasu. Připomínají nám, jak živý zůstal jeho zájem o českou i o světovou poezii i po tolika letech v naprosté izolaci od českého literárního světa a jak fenomenální byla jeho paměť. Další část mozaiky tvoří svědectví těch, kteří Blatného v exilu znali. Meda Mládková vzpomíná, jak ho v nemocnici pravidelně navštěvovala na začátku padesátých let a snažila se ho přesvědčit, aby se vrátil do „normálního“ světa. Gordon Morris, který byl o několik desetiletí později hlavním ošetřovatelem na oddělení nemocnice Saint Clement’s, kde Ivan bydlel, o něm mluví jako o dobrém příteli.

Těžko říct, zda byl Ivan Blatný v nemocnici šťastný. Trpěl častými depresemi, pro které vymyslel výraz „big blue“; byl daleko od domova mezi lidmi, se kterými měl málo společného, ale jako básník bohatě čerpal ze svého prostředí a psal s neuvěřitelnou svěžestí, lehkostí i s humorem. Sám říkal: „Kdybych si mohl vybrat, pak bych se nenarodil… Ale když to už musí být, pak se s tím osudem smířit a být šťastný.“