Ivan Vyskočil: Příběh s vanou

Ivan Vyskočil (narozen 27. 4. 1929 v Praze) studoval po maturitě na Akademickém gymnasiu (1948) nejprve na dramatické konzervatoři, potom na DAMU herectví a režii (1949–1952) a na Filosofické fakultě University Karlovy pedagogiku, filosofii a psychologii (1952–1957). Už od dob studií pracoval jako pedagog a psycholog v nápravných zařízeních pro mládež a vyučoval tyto obory rovněž na AMU.

Jeho literární a divadelní začátky jsou spjaty s přípravou tzv. text-appealů, které v letech 1957-1958 uváděli v Redutě s Jiřím Suchým. Spolu pak v roce 1958 založili Divadlo Na zábradlí. Ivan Vyskočil zde byl nejprve uměleckým šéfem a jako autor, herec a režisér v něm působil do roku 1962.

V roce 1963 poprvé začal vytvářet své NEDIVADLO, které s mnohými přestávkami, překážkami, v různých prostorech a s rozličnými spolupracovníky, provozoval až do začátku roku 1990. Od této doby se plně věnuje pedagogické práci na DAMU, kde do roku 2003 vedl katedru autorské tvorby a pedagogiky a kde nadále vyučuje.

Doktor Ivan Vyskočil je osobnost v mnoha ohledech výjimečná a jakémukoli běžnému zařazení se vymykající. Přestože je autorem několika povídkových sbírek (Vždyť přece létat je tak snadné, 1963; Kosti, 1966; Malé hry, 1967; výbor A jiné povídky, 1971), za spisovatele se nepovažuje, a ačkoliv je rovněž autorem četných divadelních textů, nejspíš by nesouhlasil ani s označením „dramatik“, právě tak jako – třebaže získal herecké školení a kromě vystupování Na Zábradlí a v NEDIVADLE hrál v několika filmech, účinkoval a účinkuje v rozhlase a v televizi - nepovažoval svou „jevištní“ existenci za herectví, alespoň ne v onom vžitém smyslu. Neboť jeho tvorba zahrnuje a přímo předpokládá autorství, herectví, režii, a ovšem i složku diváckou v jednom.

To vše vyplývá z Vyskočilova osobitého přístupu k divadelní práci: jeho NEDIVADLO představovalo svébytný typ improvizovaného divadla, které se realizovalo jako otevřená dramatická hra, v níž každý z jejích partnerů přebírá odpovědnost za určité společné téma. Je to zároveň divadlo ve stavu zrodu, záměrné, vědomé zkoušení, proces, v němž si Ivan Vyskočil se svými spolupracovníky ověřoval určité hypotézy, myšlenkové, herní, dramatické, to znamená, že tato tvorba obsahovala i své momenty a prvky humorné, zábavné, ale také nepominutelné aspekty katarzní, terapeutické a pedagogické.

Mnohé zde naznačené charakteristické rysy Vyskočilova světonázoru a přístupu k umělecké práci si naštěstí uchovávají i nakonec přece jen zaznamenané, pevné texty, autorem sice považované stále za „nehotové“, „za jednu z nesčetných možností vyjádření“, které mají podobu povídky, pointovaného vyprávění, záznamu běžné i neobvyklé situace, nahlížené a dováděné do absurdních souvislostí. Zvláštní kvalitou je zde i autorský přednes textu.