Ivan Štern: Proč tak málo hájíme křesťanství?

Chtěli být rádoby politicky korektní. Oprávněně bychom se mohli ptát, proč rovnou nenapsali, že oběťmi byli křesťané? A mnozí se tak také, a to naléhavě, ptali.

Ivan Štern: Osudové přeslechy

• Upravit
• Smazat

Přeslech – to je kouzelné slovo. Vytvoří i kouzelnou situaci, kdykoli k němu dojde. Přeslech bývá zpravidla osudový.

Nabízí se odpověď  po výtce svým způsobem zajímavá a osvětlující. Vzdor tomu, že je křesťanství základním civilizačním pramenem kterékoli z evropských kultur, vzdor tomu, že z toho pramene napájíme naše životy, vztah k sobě i k bližním bez ohledu na to, zda jsme věřícími, agnostiky anebo nevěřícími ateisty, tak trochu se za své křesťanské kořeny stydíme. Odmítáme se proto mnohdy za ně otevřeně postavit.

Podvědomě totiž s křesťanstvím spojujeme veškeré to zlo, co se v jeho jménu po staletí napáchalo, počínaje ukrutnostmi, jimiž inkvizice vyráběla čarodějnice, přes upalování věroučných heretiků, krvavé náboženské války, z obou stran vedené ve jménu téhož Ježíše Krista, přes násilně vnucovanou víru jiným, mimoevropským kulturám, často vedoucí k jejich vyhlazení, až po podporu novodobého amerického obchodu s otroky a rasové segregace.

Křesťanství, ač ve své podstatě svobodomyslné učení, není v tomto smyslu žádnou výjimkou. Všechny víry, jakmile jsou institucionalizovány, zkostnatí a promění se v mocenský nástroj.

Ivan Štern: Veřejné práce jako sociální lék aneb Jak tomu bylo před 100 lety

• Upravit
• Smazat

Před časem se u nás vedla zaťatá debata o smysluplnosti, či naopak o nesmyslnosti veřejných prací, vynucovaných na lidech bez zaměstnání a výdělku.

Když se dnes otevřeně postavíme za svůj křesťanský původ a nahlas se zastaneme po světě pronásledovaných křesťanů, jejichž počet, světe, div se, jde do milionů, tak současně chtě-nechtě zapochybujeme, zda se tak třebas nestavíme na stranu prelátů, kteří berou na lehkou váhu donebevolající sexuální obtěžování dětí kněžími.

V jedné židovské anekdotě se žurnalista ptá Žida, každodenně modlícího se u jeruzalémské zdi nářků, za koho se modlí. Ráno za zdraví a život rodiny. V poledne za zdraví a život všech lidí. Večer za zachování míru a blahobytu po celém světě. A jaký že z toho po 20 letech modlení má pocit? Jako by mluvil do zdi!

Co nám vzkazuje náš židovský bratr ve víře v téhož boha? Bůh si své už odpracoval. Je jen na nás, jak si zařídíme život. Na rozdíl od něho si nemáme a nemůžeme být ničím jisti. Proto jsou pochyby tak důležité. Brání nám falešnému přesvědčení, že třímáme tu jedinou pravdu za rohy. A pokud se stále budeme obracet k němu a jeho se dovolávat, donutíme ho nakonec, aby v nás probudil pocit, že mluvíme do zdi.

Ale ani tento pocit nás neomlouvá v tom, že se sami sebe i našich bližních, protože nás pojí křesťanské učení, neumíme pořádně nahlas a napřímo zastat, protože se tak trochu z důvodů zmíněných za to svoje křesťanství stydíme.