Italo Svevo: Ohnivé víno

Italo Svevo (vl. jm. Ettore Schmitz, 1861–1928), jeden z nejvýznamnějších italských romanopisců po Giovannim Vergovi, ovlivnil svým dílem italskou literaturu 20. století. V roce 1892 vydal bez ohlasu svůj první román Život pana Alfonsa, ještě inspirovaný naturalismem. Po neúspěchu druhého románu Senilita zklamaný Svevo téměř přestal psát a věnoval se hře na housle. Roku 1896 se oženil, později začal pracovat v tchánově podniku, často cestoval. Roku 1906 se seznámil s Jamesem Joycem, který v Terstu vyučoval angličtinu.

Kolem roku 1908 se Svevo začal zajímat o Freudovu psychoanalýzu, jejíž vliv je patrný v jeho třetím románu Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (1923). Teprve toto dílo Sveva proslavilo, když je E. Montale v Itálii a V. Larbaud ve Francii vysoce ocenili a autora označili za předchůdce Prousta a Joyce. Roku 1928 Svevo zemřel na následky autonehody.

U kolébky Svevova díla stálo svérázné literární klima Terstu, kde se křížily prvky italské kultury a kultury středoevropské a slovanské, dále znalost italských klasiků, německé literatury a filozofie, francouzských realistů a naturalistů, ale i velkých ruských romanopisců 19. století.

Jeho povídková tvorba zůstávala dlouho neprávem ve stínu jeho románů. Na cestě ke čtenářům jí stála řada překážek: nezájem editorů, ztracené a nedokončené rukopisy. Povídky přitom nabízejí obohacení Svevova světa např. o prvky fantastična. Vracejí se v nich však i témata známá z autorových románů: neschopnost hrdinů v praktickém životě, jejich ironická introspekce, nekonečné řetězení správných předsevzetí a následných selhání či prostředí rodiny viděné jako žalář i útočiště.