Irská spisovatelka Anne Enright: Obavou je rasismus, ne uprchlíci

Světovou premiéru mají díla všech autorů v pražském Centru současného umění DOX, kde je výstava se stejnojmenným názvem I welcome k vidění až do 18. června. S nápadem nechat umělce, aby se záměrně inspirovali tématem uprchlické krize, přišel Bill Shipsey, irský právník a zakladatel organizace Art for Amnesty, která spojuje umělce a aktivismus a pomáhá v boji za lidská práva.

Tady v DOXU jde o světovou premiéru projektu I welcome. Proč právě v Praze?

Kampaň I welcome organizace Amnesty International běží už aspoň dva roky. Já jsem dostal nápad podpořit ji tím, že oslovíme deset spisovatelů a deset ilustrátorů a požádáme je, aby reagovali na tři slova – I welcome refugges, vítám uprchlíky. Z jejich děl vznikne fundraisingová kniha pro Amnesty International. Jsem častý návštěvník Prahy a dva z mých nejlepších přátel jsou Leoš Válka a Michaela Šilpochová z DOXU. Během vánoční večeře, na kterou mě pozvali, dostala Michaela nápad, že by se materiál ke knize dal vystavit. Když to řekla, věděl jsem, že bude schopná vytvořit něco mimořádného, a to se povedlo.

Kde nefungují čísla, nastupuje umění. DOX upozorňuje aktuální výstavou na situaci uprchlíků

Výstavní projekt I WELCOME představily v ArtCafé kurátorka Michaela Šilpochová a odbornice na migraci z organizace Amnesty International Šárka Antošová.

Právě jsem chtěla říct, že není příliš běžné vystavovat literaturu…

Není, je to velmi neobvyklé, dokonce si nejsem jistý, že jsem to už někdy viděl. Michaela je nadšená a vzdělaná v oblasti literatury, především té irské. Na výstavě si můžete přečíst krátký úryvek každé povídky a pak se můžete posadit na židli a poslechnout si celou povídku. Každá má šest až sedm minut. Můžete si vybrat českou nebo anglickou verzi. Doporučil bych angličtinu, protože většinu povídek jsem namluvil já... (úsměv)

Jak jste vybrali autory, které oslovíte, aby se do projektu zapojili?

To je velmi dobrá otázka. Vždycky začínáte těmi, které znáte a já jsem díky Art for Amnesty poznal spoustu skvělých spisovatelů a umělců. Ale také jsme chtěli, aby to bylo genderově a geograficky vyvážené. Ještě nejde o úplně kompletní sestavu, máme devět spisovatelů a devět ilustrátorů, ale z každého oboru jich bude deset. Na dva umělce ještě čekám, ale jejich jména vám neřeknu. A až budou díla kompletní, vydáme zmíněnou knihu. Řekl bych, že jde o dobře poskládanou skupinu autorů z Ameriky, Afriky, Asie… a toho jsem chtěl dosáhnout – ukázat, že uprchlická krize je téma, které rezonuje po celém světě a nejde jen o evropskou záležitost.

Oliver Jeffers: I Welcome|foto:Centrum současného umění DOX

A jaký je výsledek devíti, resp. osmnácti, uměleckých pohledů na věc?

Jsou neuvěřitelně rozdílné. Všichni spisovatelé - Chimamanda Ngozi Adichie z Nigérie, Anne Enright z Irska, Erri De Luca z Itálie, Sofi Oksanen z Finska…ti všichni dostali jediná tři slova: I welcome refuggees. Dál měli využít své nadání a představivost. Jejich díla jsou pozoruhodně rozdílná, stejně jako jejich světy, což je skvělé. I to je síla literatury. Požádal jsem všechny o osm set až tisíc slov. To je velmi krátký text a není snadné na tak krátkém rozsahu rozvinout postavy a zápletku. Je to spíš jako upoutávka, která čtenáře přiměje představit si další kapitolu, což je další výhoda tohoto projektu. Přiměje lidi přemýšlet o migraci a uprchlících. Co se týče ilustrací, ty jsou také velmi rozdílné.

Překročit hranice. Dokument z října 2015 o uprchlících a českých dobrovolnících

„Je pátek na začátku října 2015, zhruba devět hodin večer. S kamarádkou Šárkou dobalujeme poslední nezbytnosti do kufru auta. Spacák, pití, svačina na několikahodinovou cestu. Jedeme za dobrodružstvím. Ale tentokrát poněkud jiným, než jsme byly dosud zvyklé.

Mluvíme-li konkrétně o uprchlické krizi, jaká podle vás v tomto kontextu je, nebo by měla být, role literatury a spisovatelů?

Literatura má největší sílu, když nám neříká, co si máme myslet. Všichni rozeznáme propagandu. Umění je o svobodě projevu, autoři přinášejí příběhy uprchlíků, jak si je sami představují. Politici vytvářejí děsivé obrazy uprchlíků, ze kterých budou teroristé. Ale to je tak vzdálené realitě! Na světě je asi 12 milionů Syřanů – osm milionů jich žije v rámci Sýrie, čtyři miliony pak v uprchlických táborech v jiných zemích. Jsou to doktoři, právníci, matky s dětmi. Za všemi jsou lidské příběhy. Mohl by to být kdokoli z nás. A to je to, co literatura umí – popisovat život, jaký opravdu je. Skutečně dobré umění inspiruje člověka k tomu, aby chtěl být lepším. Stejně jako těchto devět příběhů a ilustrací. Navíc, vždycky jsme migrovali. Já jsem z Irska, kam Keltové přišli z českých zemí. Migrace je součást lidstva. Dokonce je oživením a osvěžením. Spojené státy americké jsou toho typickým příkladem – je to země imigrantů. A Irsko v 60. a 70. letech mi v mnoha ohledech připomíná, co slýchám z České republiky teď. Bylo uzavřené, úzkoprsé, bojácné, z 98 procent ho tvořili bílí katolíci. To, že jsme vstoupili do Evropské unie a máme tu Čechy, Poláky, Syřany, Nigerijce nás neobohatilo jen kulturně, ale také ekonomicky. Přinesli do Irska bohatství, podnikavost, talent. Samozřejmě ne všichni, ale ti, kdo tu energii a sílu uprchnout a překonat Středozemní moře mají, to jsou ti, které chcete mít na své straně. Uprchnout z rodné země je strašné. Žádný rodič nenaloží své čtyř/pětiměsíční dítě do omšelého, děravého, gumového člunu, pokud to, co opouštějí, není opravdu hodně smutné. Země, které mají nejméně migrantů, k nim mají nejsilnější odpor. Země, které mají s migranty ty nejlepší zkušenosti, se bojí méně. A o tom to je, je to boj mezi strachem a jeho absencí. Mnoho Čechů uprchlo před komunismem, přesunulo se před druhou světovou válkou a také po ní. Když máte takovou historickou zkušenost, doufal bych ve štědřejší přístup.

Do projektu se zapojila i jedna z nejúspěšnějších irských spisovatelek současnosti Anne Enright. Držitelka The Man Booker Prize 2007 přispěla svou s povídkou Hotel.

Jaké zadání dostali autoři povídek? A proč jste vybrala právě Hotel?

Tři slova, která dostal každý z velmi rozmanitého seznamu mezinárodních autorů, byla I welcome refugees – Vítám uprchlíky. Aby spisovatelé napsali o uprchlících něco autentického, musejí se držet svého stylu a svých názorů. Já přemýšlela o ženě, která donekonečna cestuje mezinárodním, globálním a zvláštním prostorem letišť, hotelů, zavazadlových pásů a zase dalších letišť... Je to svět, který dobře znám, svět businessu. Existuje nezávisle na našem konkrétním, rodinném prostoru na zemi. Chtěla jsem napsat povídku o jistém druhu bezdomovectví a lidech, kteří jsou ve stadiu nějakého přechodu. Žena ztracená na všech těch letištích, je velmi dobře použitelná postava. Pro nás spisovatele není těžké si představit, jaké je to žít mimo hranice, nezávisle na rodné zemi. Tímto způsobem totiž tak jako tak přemýšlíme.

Petr Sís: The Wall|foto:Centrum současného umění DOX

Četla jsem delší verzi vaší povídky Hotel, publikovanou v The New Yorker. Ale ta, která je součástí výstavy v DOXU končí tím, že hlavní postava povídky hledá hotel a bojí se udělat krok vpřed, proč?

Ta žena je ztracená na letišti v německy mluvící zemi a věří, že za dveřmi na konci velmi dlouhé chodby najde hotel. V této fázi jsem povídku nechala, sama jsem nevěděla, co za těmi dveřmi je. Musela jsem počkat, až se příběh sám vyjasní. A díky projektu I welcome mě napadlo, že tam vedle fronty cestujících s pasy stojí i fronta uprchlíků. Takhle umělec pracuje, čeká na náhodu. Rozšířenou verzi jsem pak představila v Sydney, kde mají hodně problémů s imigranty nebo s přístupem k nim. A pak si ji vybral magazín The New Yorker, potom, co Donald Trump přišel s nápadem postavit na hranicích s Mexikem zeď. Tady v Praze ale představuji původní verzi povídky, kterou jsem napsala asi před rokem.

Snažil jsem se vžít do jejich kůže, říká o svém románu inspirovaném uprchlickou vlnou Marek Šindelka

Nesnesitelné vedro, zima, která skoro až paralyzuje, málo vzduchu, hlad, bolest, strach – a jedno lidské pouto táhnoucí se napříč nehostinnou Evropou. To vše najdete v nové knize Marka Šindelky. Jmenuje se Únava materiálu, vychází právě teď a její vznik podnítila uprchlická krize.

Co si vy osobně myslíte o uprchlické krizi? V jednom loňském rozhovoru jste řekla, že kamkoli jste v Evropě přijela, všude jste se setkávala s rasismem a úzkostí z něj…

Lidé říkají: bojíme uprchlíků, ale já jsem vlastně skoro žádné uprchlíky neviděla. Zato jsem viděla hodně lidí, kteří z nich mají strach. Tou obavou je rasismus, ne uprchlíci. Se svou poslední knihou jsem cestovala po Německu a Řecku. V Mnichově jsem zaznamenala hodně obav. Napočítala jsem víc projevů rasismu než lidí rozdílných ras. Takže počkat! Problém, který vidím, to nejsou uprchlíci. V Athénách jsem našla liberální svět. Namísto toho, aby se lidé otáčeli zády a kopali do uprchlíků, kteří připlouvají na jejich břehy, pomáhají v uprchlických táborech. Je ale těžké to posoudit, neovládám řečtinu, a tak jsem mluvila jen s těmi, kteří umí anglicky, což jsou často vzdělaní, liberální lidé. Německy trochu mluvím, takže v Německu rozumím. Je zajímavé být ve střední Evropě. Tady v Praze si říkáte - tahle záležitost se zdejších lidí netýká, ale je důležité uvědomit si nejen, že světová populace se mění, ale že tato změna vyvolává strach a úzkost. A také politické názory, které ničí podstatu liberální společnosti, kterou jsme složitě budovali.

I WELCOME - vernisáž|foto:Centrum současného umění DOX

Když mluvíme o uprchlické krizi, jaká myslíte, že je – nebo by měla být – v tomto kontextu role literatury a umění?

Často jsem si říkala, že nejsem jako autorka příliš politická, nebo že je politika v mé práci skrytá. Nepsala jsem polemiky nebo propagandu. Něco se ale změnilo, když byl Donald Trump zvolen prezidentem a v Británii došlo k Brexitu. Žijeme ve velmi zajímavé době. Víte, psaní je velký luxus, ale někdy je hodně odtržený od skutečnosti. A v mé povídce Hotel, když hlavní hrdinka vyjde ze dveří a objeví frontu uprchlíků, vidíme, že hygiena je špatná, chybějí sprchy a těmi lidmi je pohrdáno, protože jsou špinavý. Tohle způsobujeme – neposkytneme jim sociální zázemí a pak si stěžujeme, že nejsou čistí.

Vernisáž výstavy I welcome v Centru současného umění Dox|foto:Jan Slavík, Jan Slavík, © DOX

Myslíte si, že spisovatelé by se měli angažovat? Považujete to za svým způsobem povinnost? Obzvlášť, pokud jste jednou z nejvýznamnějších současných autorek a víte, že váš názor může někoho ovlivnit…

Někteří autoři říkají, že jejich práce je psát dobré věty. Víte…děláte do dvacet let a po těch dvaceti letech co? Napíšete další dobré věty? Myslím, že ta práce se časem vyprázdní. Nechci ale dávat nějaká morální kázání směrem k jiným autorů. Každý by měl dělat, co sám chce. 
 
A vy osobně? Chcete se angažovat?

Myslím, že jedním z úkolů spisovatele je porozumět lidským motivacím a příčinám lidského chování. Všechno přichází s dobou. Nejlepší způsob, jak bych to popsala je, že jsem se vždycky snažila být jako autorka otevřená vůči době a nezůstat uzavřená v jedné místnosti.