Hudba je svědomím filmu. Hlavní jsou emoce, proto k nim jdu na dřeň, říká Varhan Orchestrovič Bauer
Když píšu hudbu k filmu, nejdřív poslouchám obraz – vysvětluje muž, který emotivní hudbou podpořil atmosféru řady českých i zahraničních filmů. Asi nejznámějším z nich jsou Goyovy přízraky, které v roce 2005 natočil Miloš Forman. Popularitu si ale za hranicemi Česka získal i dalšími počiny, které mu teď vynesly cenu OSA pro nejúspěšnějšího autora vážné hudby v zahraničí. O emocích, inspiraci Hollywoodem i o vznikající opeře Máj mluvil ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.
Ač se narodil do rodiny lékařky a chemika, brzy si Varhan Bauer uvědomil, že jeho životu bude rytmus udávat hudba. „Už ve dvou letech jsem hrál na piáno. Táta byl sice chemik, ale miloval jazz a hrál v kapele The Jazz Fiddlers dixieland. Přitáhl mě k muzice a já záhy zjistil, že mám absolutní sluch“, popisuje muž, který v deseti založil rockovou kapelu a na střední skládal hudbu ke školnímu divadlu.
Vášeň pro muziku ho pak dovedla na Konzervatoř Jaroslava Ježka, kde studoval skladbu u profesora Antonína Bílého a dirigování u profesora Hynka Farkače. Už tehdy ho bavila syntéza různých stylů, žánrů, barev a nálad nejen symfonické hudby, ale i jazzu, funku či rapu. Jejich originální fúze ostatně ve svých skladbách prozkoumává a nachází dodnes.
V době covidu se ale Varhan Bauer vedle nových filmových a televizních projektů pustil i do psaní opery. Svůj debut skládá na text Máchova Máje, který ho oslovil už dávno. „Nemohl jsem si nepovšimnout spojitostí mezi mou osobou a Máchou, pochopil jsem, kolik s ním mám společného. A nejde jen o to, že miluji Litoměřicko“, usmívá se skladatel, který podobně jako příslušníci generace romantiků nezapře ani ve svém životě, ani v tvorbě svého nekonvenčního a svobodného ducha.
Vetkl ho nejen do hudby k filmům a scénickým projektům, jakým byl třeba muzikál Deník Anny Frankové, ale třeba i do korunovační mše Pražské jezulátko z roku 2015. K psaní ho tehdy inspirovaly děti, kterými se jako několikanásobný otec a dnes už i dědeček často a rád obklopuje. „V té době se mi narodila vnučka Luna Sofie. Víc než kdy dřív jsem si uvědomil, jak jsou děti fascinující svou čistotou a bezelstností, nejsou zkažené penězi ani touhou po moci. Své vnitřní dítě by v sobě měl probouzet každý, pak bude svět lepší místo. V tomhle jsou děti naše naděje“, konstatuje.
Čtěte také
Na závěr Vizitky nechal Varhan Bauer zaznít českou státní hymnu v novém kabátu. Utkal ho v roce 2009, kdy Čechy předsedaly Evropské Unii a jeho se zmocnil pocit, že státní hymna je málo majestátní a příliš zasněná: „V hymně mi chyběla plná palba, to, co by do ní vetkl třeba Gustav Mahler. Měl jsem taky pocit, že Češi by neměli jen nostalgicky vzpomínat, ale hrdě se dívat vpřed“. I proto do své aranže zakomponoval motivy ze skladeb nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka nebo Bohuslava Martinů.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
-
Eduard Bass: Purkmistr z Podskalí. Příběh sirotka, který držel vorařské bidlo i život pevně v rukách
-
To jeli dva ve vlaku. Poslechněte si krátkou komedii Zdeňka Svěráka, který slaví 90 let
-
Srdce, kosti, petržel, šalvěj, rozmarýn, tymián, Art Garfunkel a Paul Simon
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
