Chtěl jsem tvořit podle intuice, ne podle cizího diktátu. Proto jsem odešel z Československa, říká skladatel Elia Cmiral

Ronin, Apartmá nula, Atlasova vzpoura nebo Habermannův mlýn – i k těmto snímkům skládal hudbu Elia Cmiral, muž, jenž na koncertě v pražském Rudolfinu nedávno převzal cenu OSA za celoživotní přínos.  Čáru za tvůrčí činností ale zatím dělat nehodlá: „Ceny si moc vážím, ale rád bych upozornil, že to není cena na rozloučenou. Je toho ještě hodně, co chci a potřebuji napsat”.

Jeho život je příběhem odvážných rozhodnutí a výdrže, díky které se prosadil v Hollywoodu. „Musíte umět své řemeslo, věřit si a být připraven, že se to stane,“ říká. On připraven byl: ke komponování pro velkofilm Ronin (1998) režiséra Johna Frankenheimera se dostal přes tým Martina Donovana, se kterým spolupracoval na snímcích Apartmá nula (1988) a Somebody Is Waiting (1996). V době, kdy se Cmiral pídil po dalších pracovních možnostech, se od Donovanovy producentky dozvěděl, že filmové studio MGM hledá skladatele právě pro Frankenheimerův film s Robertem de Nirem a Jeanem Renem v hlavní roli. „Složil jsem demo, ale na telefonáty, jestli se v MGM líbilo, mi dlouho nikdo neodpovídal. Pak jsem se dozvěděl, že celé vedení bylo proti mně, protože jsem neměl dostatečné pracovní kredity. Ale režisér a producent filmu se za mě postavili,“ vzpomíná.

Z filmu Ronin (1998)|foto:Profimedia

Nebyl jsem schopný přizpůsobit se

Profesní dráhu Elii Cmirala do značné míry ovlivnilo rodinné prostředí. Dědeček Adolf, profesor pražské konzervatoře, byl žákem Antonína Dvořáka, strýc Karel výtvarník, maminka herečka, otčím divadelní režisér. Elia hrál od dětství na kytaru a piano, později na bassovou kytaru v rockové kapele. Studovat nakonec začal hru na kontrabas a později i skladbu na Pražské konzervatoři, přičemž už jeho absolventská dvanáctiminutová skladba pro orchestr, kytaru a bicí se pro velký úspěch hrála během absolventského koncertu dvakrát. 

Čtěte také

Ovlivnil mě radikální svobodou a nadšením pro detail, říká skladatel Jakub Kudláč o svém strýci Marianu Vargovi

Po absolutoriu se, jak ve Vizitce řekl, nebyl schopen přizpůsobit se situaci sedmdesátých let. Dostal nabídku práce v Československém rozhlase, odmítl ale vstoupit do KSČ. Skončil tak jako noční vrátný v Muzeu Bedřicha Smetany. „Prohlížel jsem si tam jeho partitury a říkal si, že to Smetana neměl lehké, a že i já bych chtěl psát podle sebe a ne podle toho, co mi diktuje někdo jiný. Měl jsem nechuť přizpůsobit se a potřeboval jsem ven,“ konstatuje. Za hranice se nakonec dostal na konci 70. let jako účastník zájezdu se členy KSČ, kteří cestu do Sovětského svazu a Finska dostali jako odměnu za vynikající pracovní výsledky.

Z Finska, kde zájezd opustil, vedly jeho kroky do švédské Uppsaly a pak do Stockholmu. Hrál tam v různých skupinách a divadlech, psal hudbu v Královském dramatickém divadle. Jeho první významnou zakázkou byla hudba k baletnímu představení Nemesis. Během pobytu ve Švédsku dostal grant od Sweden – American Foundation a vyrazil studovat na University of Southern California. Byl konec 80. let a pro svůj film Apartmá nula jej tam objevil zmíněný režisér Martin Donovan. Po dokončení spolupráce se ale Cmiral vrátil do Švédska, kde chtěl pracovat na svém sólovém albu Ultima Thule. „Myslel jsem si, že Hollywood na mě může počkat, ale jak se ukázalo, Hollywood nečeká na nikoho,“ usmívá se Cmiral. Do Kalifornie jej nicméně osud zavál znovu, žije a pracuje tam dodnes. V současné době dodělává a mixuje své dvě symfonie věnované virtuosovi na panovu fletnu Gheorghi Zamfirovi a brzy začne pracovat na  svém třetím symfonickém díle; norlandské symfonické básni na zakázku ze Švédska.