Hovadismus aneb Stalinův pomník v povětří aneb Myslím to upřímně

1. listopad 2018
03563137.jpeg

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.


Radiodokument prostřednictvím svých aktérů balancuje na tenké hranici mezi dobrým a nedobrým, krásným a ošklivým. Díky nadsázce a humoru staví posluchače před absurdní situace, v dadaistické montáži však neztrácí ze zřetele svůj záměr, jímž je zkoumání podob a forem českého hovadismu.

Co je to za –ismus, náš český hovadismus?

„No, ten termín je v češtině znám spíš v těch formách jako je hovadina, případně volovina. Čeština čerpá z domestikovaných zvířat, tuhle svoji inspiraci. Když se jedná o záležitost, která čerpá z dravců, nebo šelem, mluvíme o šelmovství, což je moment chytrosti. Kdežto hovado představuje tu hloupost, tu blbost.“

Hovadismus aneb Stalinův pomník v povětří aneb Myslím to upřímně vznikl jako součást cyklu radiodokumentů „ISMY po česku“ v roce 2005 pod dramaturgickým vedením Jitky Škápíkové.

„Když se řekne ISMY, možná se člověku nejprve vybaví různé umělecké směry. Ale o ty právě vůbec nepůjde. "ISMY po česku" vznikly ze snahy pojmenovat současnost, ve které žijeme. Jaká slova se začnou při těchto úvahách drát na jazyk? Terorismus, nacionalismus, rasismus, feminismus, globalismus, workoholismus...? Anebo altruismus, ekumenismus, idealismus, pacifismus...? Jinak řečeno tento cyklus hodlá předkládat závažná společenská témata, dramatické životní příběhy, rozkrývat, mapovat a pojmenovávat vybrané jevy každodenního života, která se dají shrnout pod titul končící příponou „ismus“.

Důležitá je také část názvu „po česku“, která napovídá, že se pořady budou zaměřovat na to, co je pro zkoumaný jev příznačně českého, z jakého historického podhoubí vyrůstá a jak si stojí z pohledu celoevropského či celosvětového. Nepůjde však o prosté vymezování pojmů, ale o lidské příběhy, osudy, dramata všedního života... Život je dramatik nad dramatiky, stačí se jen dívat kolem sebe s otevřenýma očima. Právě proto v centru optiky bude vždy stát nosný příběh lidského osudu, od kterého se vše odvíjí. Chceme rozkrývat a dokumentovat, nabízet vhled pod povrch, k podstatě...“

02823274.jpeg

Pořad bude bohatě ilustrován příklady, z nichž především ty zvukové mu dodají až magické kouzlo nesmyslna. Abychom ale přece jen konkrétněji naznačili, jaký je vlastně ten fenomén na pomezí krásy a ohavnosti, dojetí a odsouzení s rozmanitou míru životní oprávněnosti, ocitujeme slova Ondřeje Neffa:

„Já jsem měl doma takovou věc, nevím, jak to popsat, jestli je to socha nebo obraz, koupil jsem to někde na blešáku. Když jste se koukali z jedné strany, tak tam byl president Beneš, z druhé strany Josef Vissarionovič Stalin, a z přímého pohledu Masaryk nebo někdo takový. A to vzniklo v tom pětačtyřicátém roce v takové té atmosféře, kterou báječně popsali otec a syn Svěrákovi ve filmu Obecná škola, jak ten Svěrák v roli toho otce vykládá, jak to Československo bude tím svorníkem v Evropě, budeme tím mostem mezi Západem a Východem. To byl čistý hovadismus, a ten obraz byl svědkem toho hovadismu.“