Horké zprávy ze Sahary

Zatímco Toure byl subsaharský černoch, v Tinariwen a desítkách dalších skupin hrají Touaregové, etnikum které patří do stejné rodiny jako Berbeři a další původní obyvatelé severní Afriky, kteří zde žili ještě před arabskou invazí. Mimochodem, byl to právě berberský vojevůdce Tariq ibn-Ziyad, který vedl roku 711 muslimský vpád do Andalusie, a po němž je dodnes pojmenovaný Gibraltar (arabsky Jebel Tariq).

To jen na vysvětlenou, proč města na okraji Sahary, historické křižovatky karavan, jsou tavicími kotlíky jazyků i hudebních stylů. Pro hudbu Tinariwen, na které navazují desítky dalších skupin z Nigeru, Mali či Libye, se vžil termín "pouštní blues". Festival au Desert, který se konal v malijské části Sahary, byl každoročním setkáním subsaharských černošských muzikantů s kapelami Tuaregů, pravidelnými hosty tu byli i rockeři včetně Roberta Planta a jeho kytaristy Justina Adamse.

Byl to právě Adams, který jako producent objevil pro světovou veřejnost Tinariwen. Adams vzpomíná, že pro něj osobně byla tím největším překvapením Festivalu au Desert skupina Super Onze de Gao. Nejvíce ho fascinoval rytmus a zkreslený zvuk saharských louten. „Není to nic pro slabší povahy,” varuje Adams. A zcela právem. Archivní nahrávky skupiny Super Onze totiž znějí jako nějaká hodně syrová kapela ze saharské garáže.

Skupina Super Onze (alias Super 11) vznikla počátkem 80. let, v sestavě měla dvě elektricky zesílené loutny ngoni a dvě vysušené tykve jako perkuse, nahrávka z roku 1994 původně vyšla na kazetě a letos se dostala poprvé na CD, zásluhu na tom má holandský DJ Horst Timmers, známý jako MPS Pilot, i vdova po malijském kytaristovi Ali Farka Tourem, z jejíž sbírky kazeta pochází. Dnes představuje tu nejhlubší sondu do historie elektrické hudby ze Sahary.

Obal desky Super Onze |foto: Super Onze

V Čajovně v pondělí 3. června od 19:00 uslyšíte navíc i další muzikanty – budou to Bombino, Mouma Bob, Koudédé i zpěvačka Oum.