Hlavní hranice nevedou mezi zeměmi, ale mezi venkovem a městem. Hledám způsob, jak je zbourat, říká spisovatel Petr Šesták
Mluví o sobě jako o chronickém volnonohaři, který dělá všechno a nic. Organizuje kulturní akce, fotografuje, provozuje analogové fotoautomaty, věnuje se ediční práci a nedávno mu v Hostu vyšel první román Kontinuita parku. Hlavní roli v něm hraje maloměsto, v němž se, jak říká, dají lépe sledovat různé společenské proměny. Hostem Markéty Kaňkové ve Vizitce byl Petr Šesták. Repríza z 22. října 2021.
Před jedenácti lety sebral obytňák, přítelkyni, psa a sérii černobílých fotografií, které si vypůjčil od renomovaných fotografů, a vydal se na cestu po Evropě. V městech a vesnicích ve Španělsku, Portugalsku, ale také na Balkáně fotky ukazoval na improvizovaných výstavách před svým vozem.
Postřehy z putování zapisoval do deníku a vyjevilo se mu leccos zajímavého. „Ve městech lidé koncept výstavy chápou, ale na vesnicích kolem nás lidi jen tak kroužili, dívali se úkosem, netroufli si přistoupit. Rozdíly to byly veliké, a i to je vlastně téma mého nového románu Kontinuita parku. Hlavní hranice nevedou mezi zeměmi, ale mezi venkovem a městem. Průměrný člověk z Prahy se spíš ztotožní s průměrným Pařížanem než Znojemákem,“ míní Šesták, sám původem ze Znojma. „Bourání těchto hranic je pro mě téma. Naše kočovná galerie byla pokusem vlomit se s uměním na místo, kde by to nikdo nečekal.“
Pocit vyjádřený románem
Postřehy spojené s dvouletou cestou a kočovnou galerií nakonec roku 2014 vyšly neplánovaně knižně. Román Kontinuita parku už Šesták psal s vědomím šance na větší nakladatelství. Název podle autora odkazuje k toku času, nutnosti postarat se o to, co ve městě zanechala předchozí generace. Idea románu se pak zrodila v době, kdy Šesták – podobně jako hlavní postava příběhu Josef – prožíval návrat do rodného města. „Josef se dostává do soukolí maloměsta, které má svoje bubliny. Poletuje mezi nimi, snaží se to ztracené město najít. Je to archetypální návrat na místo, které známe, ale které se změnilo a nevíme, jak nás přijme,“ popisuje existenciální pocit. Pocit, jenž prý tehdy nešlo vyjádřit jinak než románem.
Ve Vizitce Šesták také popsal, jak ho v katolické Andalusii překvapili místní věřící, jimž se nelíbilo, že si v době mše pere v kašně prádlo, co zamýšlí podniknout se sérií fotografií svého otce a jeho ženy a také jak se během pobytu ve Francii dostal k fotoautomatům s mechanickou kamerou. Nyní je provozuje v Praze, k vyzkoušení jsou v kavárně Kolektor ve Veletržním paláci a také u Nové scény Národního divadla. Fotoautomatům se prý nevěnuje z nostalgie; oceňuje trvanlivost výsledných fotek a zároveň se mu líbí představa, že smartphonová generace z tohoto přístroje dostane možná jedinou fyzickou fotografii ve svém životě.
Související
-
Člověk má jednat podle sebe, ne podle toho, co očekávají druzí, říká spisovatel Ota Kars
Právě toto poselství podle hosta Vizitky zanechal populární dětský herec Tomáš Holý. Jeho osud, který jako přítel pozoroval zblízka, zachytil v biografii Jmenuju se Tomáš.
-
Šumava není jen národní park, je to obrovská bytost se spoustou povah, říká spisovatel Ondřej Fibich
Do jeho příbuzenstva patřil básník Vítězslav Nezval, rodiče se znali také s Jakubem Demlem. Mužským vzorem spisovatele Ondřeje Fibicha je ale spisovatel Karel Klostermann.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...
Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Lidský faktor
Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová
