HLASY JAZZOVÝCH NÁSTROJŮ - Piano

Pořad Jazzofon připravil a uvádí Lubomír Dorůžka. Další část našeho nového cyklu Hlasy jazzových nástrojů pokračuje významným jazzovým klavíristou. Je jím Teddy Wilson (1912-1986), další z řady průkopníků jazzové klavírní hry, černošský muzikant s poněkud vznešenějším sociálním zázemím, než měla většina jeho souputníků, sólista, jehož styl bývá označován za elegantní, neboť je plný ozdob a bohatých chromatických postupů. Diskografii, fotogalerii naleznete na internetu. V příloze této stránky nabízíme rozhovor s autorem pořadu Lubomírem Dorůžkou.

LUBOMÍR DORŮŽKA Rozhovor s autorem nového cyklu pořadu Jazzofon Jak jste se poprvé setkal s rozhlasem? S rozhlasem jsem se poprvé setkal jako dítě snad deseti, snad jedenáctileté. Jednou z příhod, na které vzpomínám trošku s nelibostí, bylo, že jsem v Čáslavi poslouchal přenos utkání Slávia-Juventus, a byl jsem nucen odběhnout od aparátu a nechat toho, protože k nám právě přišel Jára Pospíšil představit svou snoubenku Hanu Vítovou - to jsem jim v životě nezapomněl, že jsem ten Juventus nemohl doposlechnout... Kdy jste asi poprvé slyšel z rádia jazz? Potom jsem měl už svou krystalku, kterou jsem mohl mít v noci v posteli. A to už jsem pravidelně poslouchal přenosy, třeba R. A. Dvorského z Mariánských Lázní, Karlových Varů. A potom ještě později jsem zaslechl poprvé v rozhlase Inku Zemánkovou při jejím prvním vystoupení se skupinou Kamila Běhounka... Tenhle program mě zůstal hluboko v paměti. Mohlo to být tak 1936-1938. Jak vznikla vaše spolupráce s Českým rozhlasem? Na začátku stál Zdeněk Petr. S ním jsme se znali velice dobře. Ten někdy na konci 50. let připravoval cyklus o populární hudbě, takový ten polovzdělávací, vysvětlující, co je dobrá a co špatná populární hudba. K tomu mě přizval. Ještě na začátku 60. let jsme v něm účinkovali spolu s Karlem Kratugartnerem.

00112437.jpeg

Myslíte si, že přibývá či ubývá jazzových posluchačů? To je těžké zodpovědět. V dobách, kdy jazzových rozhlasových pořadů bylo málo a nebyla jiná možnost, tak byl ten posluchačský zájem intenzivnější. Dneska je naopak ta rozhlasová nabídka poměrně slušná, a současně funguje klubová síť a zájezdy zahraničních orchestrů. Posluchač má větší možnost seznamovat se s tou hudbou přímo a nejen prostřednictvím rozhlasu. Vzpomenete si na nějakou vyhraněně negativní či naopak pozitivní reakci posluchače? Těch negativních ohlasů bylo v 60. letech dost a dost. To psali tenkrát především přátelé lidovky, kteří si velice stěžovali na tu indiánštinu a prorokovali mi velice špatnou budoucnost, kde všude budu viset a jak budu za tuhletu svou zradu národních zájmů ztrestán. To se nestalo, nehledě k tomu, že jsem si snad některé usmířil i tím, že jsem potom o Karlu Vackovi napsal také knížku a lidovka má v té pestrosti hudebních žánrů také nějaké místo. K těm nejpříznivějším ohlasům mohu vzpomenout jeden z devadesátých let, kdy jsem vysílal pořad k 90. narozeninám Bennyho Cartera a po jeho odvysílání se mi přihlásila telefonicky jedna velice kultivovaná dáma, kterou bych tady nechtěl jmenovat, která se velice podivila, že Benny Carter je ve svých 90 letech ještě naživu a ptala se, jestli na něho nemám nějaké spojení. Protože ona, když byla ve 30. letech jako tanečnice v Bruselu, vystupovala ve stejném podniku jako on a tenkrát se tam velice velice sblížili. Co považujete ze své rozhlasové praxe za nejcennější? Člověk by neměl hodnotit svou vlastní práci, to je vždycky trochu ošemetná záležitost... Myslím si, že moje práce se odlišovala od těch ostatních tím, že mě vždycky lákaly větší souborné pohledy, větší souborné cykly, takže v rozhlase jsem téměř vždy pracoval na nějakém systematickém schematu, ať už to byl pohled na jazzové dějiny z té nebo z oné strany, nebo v poslední době ten velký cyklus, který skončil, pohled na dějiny českého jazzu, a snažím se tuhle koncepci nějakým způsobem držet i dále. Vedle toho mě pochopitelně také baví, mohu.li se zcela nesystematicky věnovat současným nahrávkám, současné problematice a představovat to, co se mi dostane do ruky a co si myslím, že by měli posluchači slyšet. Od ledna vysíláme novou programovou řadu Hlasy jazzových nástrojů... Je to zase jiný pohled na vývoj jazzu, než jaké jsem dosud měl možnost dělat. Jednotlivé nástroje hrají ve vývoji jazzu velice významnou úlohu. Jednak skutečně v jazzu našly svou novou tvář. Potvrdí vám to i interpreti z oboru vážné hudby. Technika a technické objevy, které učinili jazzoví sólisté, jsou něco docela jiného (ne vždy se dají pochopitelně aplikovat na jiné obory). A jednak je to tím, že ten jazzový nástroj je opravdu velice osobitý. Že tam daleko větší úlohu než při jiných způsobech použití nástroje hraje důležitou roli ten osobitý tón, ta nezaměnitelnost hudebníka, pro nějž je hudební nástroj vlastně jeho projekcí. To jsou všechno věci, které mě zajímají a budu velice rád, budu-li mít příležitost ukázat to na různých nástrojích. Ten první, kterým jsme začali - piano - ten by měl probíhat do letošního léta. Od těch nejstarších praotců jazzového piana, od ragtimu, boogie woogie a tak podobně se dostaneme až k vysloveně dnešnímu soudobému výrazu. Pak by měla následovat kytara... a tak dále. Dá se odhadnout, jak dlouhý cyklus bude, pět let? No, tolik snad přece jenom ne, tak dalece dopředu si neodvažuji dneska nic plánovat. Co byste stanici Český rozhlas 3 - Vltava popřál do budoucna? Jsem nejen jako autor, ale především jako posluchač vděčen za to, že Český rozhlas 3 - Vltava existuje a že dělá takovou dramaturgii, jakou dělá. Už třeba jenom ta ranní nabídka, ta Mozaika těch všech kulturních zajímavostí a informací je opravdu neobyčejně cenná. A poslouchat stěžejní díla jak vážné hudby tak i zajímavé záběry z oboru dramatické tvorby, tak i něčeho ostatního, to nám nenabízí bohužel žádná jiná rozhlasová stanice než právě Vltava. Takže především děkuji. A veliké držení palců!!! Za rozhovor děkuje Aleš Opekar

00112438.jpeg