S francouzským režisérem Arnaudem Desplechinem o novém filmu Ismaelovy přízraky, který je právě teď v českých kinech.
Také o literárních a filozofických inspiracích a o tom, že život je potřeba přijmout, i když je chaotický nebo idiotský.
Arnaud Desplechin točí nevšední, vysoce stylizované filmy, které se pravidelně objevují v soutěži francouzského festivalu v Cannes. Debutoval krátkým filmem v roce 1990 a od té doby točí rodinná dramata, mapující milostné, rodinné i kariérní strasti francouzské střední třídy.
Tak tomu bylo ve filmech Učená pře aneb Můj pohlavní život, Králové a královna, Vánoční příběh a Tři vzpomínky. Za posledně jmenovaný získal jak francouzskou filmovou cenu César, tak cenu za scénář v rámci sekce Dva týdny režisérů festivalu v Cannes. Točil také mimo Francii – o židovské dívce, která touží po kariéře herečky v Londýně 19. století ve filmu Ester Kahn nebo snímek Jimmy P. Ten vypráví o americkém indiánovi Jimmym Picardovi a odehrává se v americké Montaně, kam se hlavní hrdina vrací po druhé světové válce.
V jeho hvězdně obsazené Desplechinově novince Ismaelovy přízraky (hraji: Marion Cotillard, Charlotte Gainsbourg, Louis Garrel, Mathieu Amalric, Alba Rohrwacher ad.) je hlavní postavou filmový režisér, kterým před natáčením nového filmu otřese návrat jeho bývalé lásky. Část rozhovoru, který vznikl během pražského Febiofestu, vám nabízíme i v psané podobě:
Mohl byste shrnout, jak se přihodilo, že jste se stal režisérem nebo – jak říká Mathieu Amalric ve vašem posledním filmu Ismaelovy přízraky – „výrobcem filmů“?
Ano, můj poslední film je portrét režiséra, který je poněkud rozhozený, a on tam skutečně říká: „Nejsem filmař, jsem výrobce filmů.“ A já přesně takto vnímám svou práci. Narodil jsem se v malém venkovském městečku ve Francii, a v mládí jsem byl myslím velmi plachý a nesmělý, ale už od malička, od šesti let jsem snil o tom, že budu natáčet filmy, a nakonec jsem měl to štěstí, že jsem se dostal na filmovou školu v Paříži, kde nás tehdy bylo na přijímačkách dvacet. Pro mě bylo odejít z venkova do Paříže, kde jsem měl spoustu mladých kamarádů, vysvobozením. Ve filmové branži jsem prošel skoro všemi technickými profesemi, ale dlouho jsem si netroufal natočit film. Byl jsem kameramanem, střihačem, scénáristou, maskérem, osvětlovačem, a tak jsem se naučil dělat filmy. Pak jsem natočil svůj první film Život mrtvých, který trval 50 minut, promítal se v Cannes a dostal se do distribuce, následoval celovečerní debut Hlídka, no a pak už se to začalo řetězit, což mi dodnes přijde jako zázrak a často tomu doposud nemůžu uvěřit.
Jste sám vášnivý čtenář, jak vám literatura pomáhá při psaní scénáře?
Když někdy nechodím do kina, což se občas stane, protože mám moc práce, a nemůžu tak objevovat nové filmy, moje představivost vysychá. Obdivuju spoustu režisérů, kteří sami nejsou cinefily, ale sám se považuju za součást skupiny filmařů, kteří milují chodit do kina. Potřebuju vidět filmy ostatních, abych mohl vymýšlet svoje filmy. A taky potřebuju číst romány, abych mohl vymýšlet scénáře. Jedním ze spisovatelů, který pro mě byl a zůstává velice důležitý a který ovlivnil také Ismaelovy přízraky, je americký spisovatel Philip Roth. Mám pocit, že díky četbě jeho románů jsem se naučil přestrojovat se za sebe sama. Když jsem v Praze, tak mě samozřejmě hned napadá jiný spisovatel, který je pro mě velmi důležitý, Milan Kundera. Tohle převlékání za sebe sama je myslím přítomno i u Kundery. Nevíte, jestli čtete autobiografii nebo román, a četba ve vás v tomto ohledu vyvolá až závrať. Myslím, že romány mě naučily psát dialogy.
Catherine Deneuve, Matthieu Amalric, Benicio del Toro nebo Emmanuelle Devos jsou některé z hereckých hvězd, se kterými natáčel francouzský režisér Arnaud Desplechin. Ten uvedl v Česku na sklonku loňského roku film Tři vzpomínky.
Už jste zmínil, že chodíte často do kina a že jste cinefil, pro českého filmového fanouška možná dokonce prototyp francouzského cinefila. Jakým způsobem režisér-cinefil natáčí film? Vaše filmy obsahují spoustu odkazů k vašim předešlým snímkům nebo filmům jiných režisérů, není to pro mezinárodní, například české publikum nevýhoda, protože ty referenční filmy nezná, takže je třeba nedokáže dekódovat a porozumět jim?
Myslím, že ne. Víte, před každým natáčením filmu vždycky štábu a hercům jako takový malý rituál promítnu nějaký film a řeknu jim: „K takovému výsledku míříme, ten náš film bude jenom o trochu horší.“ A u mého předešlého filmu Tři vzpomínky, díky kterému jsem poprvé přijel do Prahy, protože tu byl promítán, jsem štábu promítal film Miloše Formana, který zbožňuju: Lásky jedné plavovlásky. A řekl jsem jim: „K něčemu takovému směřujeme, i když to bude trošku horší než Formanův film.“ A to, že francouzští herci a technici viděli brilantnost nové české vlny, jim dodalo energii a uvolnilo to jejich představivost. Můj film ale nebyl referencí k Láskám jedné plavovlásky, byl výrazem ambice a lásky k tomuto filmu. Moje filmy právě z lásky k filmu vycházejí. Například u Ismaelových přízraků je motiv ženy, která je považována za mrtvou a vrátí se, což je motiv filmu Vertigo Alfreda Hitchcocka. Ale pokaždé, když mi přišlo, že jsem už příliš pod vlivem Alfreda Hitchcocka, skočil jsem – vzhledem k tomu, že ve filmu jsou dvě ženy na ostrově – do „náruče“ Ingmara Bergmanna, který o dvou ženách na ostrově natočil film Persona. A obráceně, když už mi přišlo, že jsem moc hluboko v Personě, skočil jsem zpět do Vertiga. Kormidluji tak od jednoho filmu k druhému a oba především vyživují moji fantazii. Filmy, které jsem viděl, a knihy, co jsem četl, ze mě dělají člověka, kterým jsem.
Zdá se mi, že si spolu s Hitchcockem kladete otázku, jestli můžeme mít v dospělém životě čisté vztahy, neposkvrněné fantomy minulosti, tedy předešlými vztahy. Hledáme si podle vás ve všech ženách stále stejný typ, stejnou Carlottu?
Na postavě Ismaela, kterou hraje Mathieu Amalric, mi právě přijde velmi šlechetné, že miluje ženy, které jsou naprosto odlišné. Ty dvě ženy hrají dvě francouzské hvězdy, Marion Cottilard a Charlotte Gainsbourg, které nemají nic společného. Jsou to velké umělkyně, ale máte u nich pocit, že každá má v sobě to umění někde jinde. On tedy miluje dvě ženy, které ale mají úplně jiné povahy. Jen ho to štve, protože když se ta mrtvá vrátí, najednou má dvě a musí si vybrat, ale neumí to, takže uteče. Uteče, protože se jich začne děsit. Víte, Truffaut kdysi řekl, že režisér natáčí každý film „proti“ tomu předešlému. Můj předešlý film Tři vzpomínky byl příběh první lásky. Tady vyprávím příběh padesátníka, který prožívá svou poslední lásku. Pokud mu to se Charlotte Gainsbourg nevyjde, v šedesáti může konstatovat, že svůj život promarnil. Ale ví, že ho nechce, nemůže promarnit, což vytváří jiný druh napětí, než u předešlého filmu.
Co by se stalo, kdyby mu to s Charlotte Gainsbourg nevyšlo?
Jednou se mě na to ptal jeden divák a já jsem mu odpověděl: „Z nešťastné lásky se dostanete vždycky, ale může vám to trvat i deset let.“ On se tehdy divil, že až deset. Nemusí to být deset let utrpení, ale najít novou lásku může skutečně trvat deset let. A protože je mu asi 52 let, tak v šedesáti dvou už nebude žít stejný život. Pokud mu to tedy s Charlotte Gainsbourg nevyjde, jeho život bude jiný. A je otázka, jestli tento člověk, který sebe vnímá jako vdovce, má schopnost se proměnit a stát se mladým mužem, jiným mužem, než původně zamýšlel. Tato vnitřní proměna sama sebe je myslím jádrem celého filmu. Se Charlotte Gainsbourg jsou nakonec díky životním náhodám schopni se oba nově proměnit. Ona, velmi stydlivá, získá více odvahy, a on, který se choval skandálně, se trochu zklidní, méně pije a méně bere drogy.
No ale začne trochu šílet…
Ne, on zešílí úplně!
K tomu tedy vede proměna muže po nešťastné lásce?
Možná ano. Ale tato postava má také stejné jméno jako postava, kterou jsme s Mathieum vymysleli u filmu Králové a královna. Tam je postava Ismaela poněkud extrémní. A mám pocit, že tím, že jsem ho pojmenoval Ismael i v mém posledním filmu, jsem Mathieovi naznačil, že tato postava půjde taky do extrémů. To máme s Mathieum na Ismaelovi oba rádi, že je to postava, která dělá všechno „až moc“. Příliš miluje, je příliš násilný, příliš hlasitě křičí, je příliš stydlivý, příliš pije, bere příliš drogy, všechno přehání, i svůj útěk. Přehánění je jeho princip. Tím, jak se chová, si Ismael dovoluje to, co bychom si s Mathieum nikdy ve skutečném životě nedovolili, takže je to režisér, kterým bychom oba nemohli být, možná o tom jenom můžeme snít.
Když jste mluvil o tom, že jsou jeho dvě ženy naprosto odlišné, ve filmu je ale moment, kdy Charlotte Gainsbourg říká: „My jsme úplně stejné.“ Divák najednou získává dojem, že jde možná o halucinaci, o skutečný přízrak…
Ano, na to se diváci často ptají, jestli je Charlotte přízrak, jestli se opravdu vrátí nebo jestli jde o iluzi nebo blouznění o navrátilé mrtvé, vyvolané například vnitřním strachem Charlotte Gainsbourg, že by se to mohlo stát, a zároveň touhou Ismaela, aby jeho mrtvá žena oživla. Mně se na hereckém výkonu Marion Cottilard, která hraje právě onu navrátivší se, líbí, že stojí nohama na zemi. Není nijak mysteriózní, v jedné scéně třeba tančí na píseň od Boba Dylana, je trochu jako nějaké štěně, plná života. A život nemůžete zpochybňovat. Charlotte v jedné chvíli řekne, že by byla radši, aby byla Marion mrtvá, ale Ismael ji okřikne, že tohle nemůže říkat, právě proto, že život je vždycky dobrý a šťastný. I když je v nepořádku, vždycky je lepší nepořádek než smrt… A pro mě postava Charlotte ztělesňuje právě tenhle princip absolutního, nevyhnutelného života. Můžete si říct, že život je idiotský, ale je tady a musíte ho obejmout a přijmout.
Už jste zmínil své herečky Charlotte Gainsbourg a Marion Cottilard, což jsou dnes už francouzské filmové hvězdy. V čem je jiná práce s takovými hvězdami v porovnání se začátky vaší filmařské kariéry, kdy jste režíroval spíše mladé a neznámé? Měly třeba nějaké speciální požadavky?
Ne, práce s nimi byla velice snadná. Zmínil jste tyto dvě herečky, ale také jiná hvězda, se kterou jsem dvakrát natáčel, Catherine Deneuve je velmi vtipná a strašně inteligentní. Marion Cottilard je také velmi vtipná a inteligentní. Charlotte Gainsbourg je zase strašně nesmělá a plachá, ale má neuvěřitelnou odvahu, když pomyslíme na filmy Larse von Triera. A tuhle směsici plachosti a odvahy je naprosto fascinující natáčet. Práce s nimi tedy nebyla vůbec složitá a například se Charlotte Gainsbourg jsem si přál natáčet už od jejího první filmu L‘Effronté. Věděla to, trochu jsme se znali, ale vykali jsme si. Když jsem někdy viděl filmy, kde hrála, a líbily se mi, poslal jsem jí vždycky pohled. U filmu Ismaelovy přízraky jsem byl odpoledne na kafe s producentem, který se mě zeptal, koho bych si představoval pro roli Sylvie. Já jsem se mu zdráhal říct, že Charlotte Gainsbourg, protože jsem tušil, že to nepůjde. Pak jsem večer přišel domů a měl jsem ve schránce email od Charlotte ve smyslu „Už pět filmů se míjíme, tak kdy natočíme něco společně?“ Tak jsem jí odepsal, že jsem se o ní zrovna to odpoledne bavil, poslal jsem jí scénář a plácli jsme si.
Když ve svých filmech pojednáváte o tématech, která vás zajímají, ať už jde o psychologické otázky, milostné vztahy, rodinné problémy nebo tragédie a nemoc jako ve filmu Vánoční příběh, přistupujete k těmto tématům jako vědci, kteří něco zkoumají a pak vyprodukují výsledek, díky kterému mohou ukázat nový náhled na věc nebo umožní například vyléčit nějakou nemoc? Mají pro vás filmy podobnou sílu určité problémy vyřešit?
Je pravda, že například filmy jako Učená pře aneb Můj pohlavní život nebo Ismaelovy příznaky mají základ v určitém životním nebo filozofickém problému, který se mi nedaří vyřešit. A říkám si, že když vymyslím a propojím určité románové útržky nebo fikční závěry, že tím ten problém vyřeším. U filmu Učená pře aneb Můj pohlavní život jsem především zkoumal, jak si můžu být vlastně jistý, že jsem naživu. Že nespím a život se mi jen nezdá. Jak si můžu být jistý, že jsem to já. Nejsem si jistý, že já jsem já. To jsou otázky, kterými se zabýval Descartes a já je neumím vyřešit. A celý ten film pro mě byl strojem, který měl odstranit můj skepticismus, aby si na konci filmu můj hrdina mohl říct – žil jsem žil, možná špatně, ale žil.
Režisér Arnaud Desplechin dorazil na Febiofest, uvedl tu retrospektivu svých filmů, představil svůj nový snímek Ismaelovy přízraky, navštívil pamětihodnosti našeho hlavního města a dostal Kristiána. Tedy cenu za celoživotní přínos kinematografii. Jeho program v Česku byl bohatý a naplněný do poslední chvilky. I o tom, a především o Ismaelových příznacích mluvil i v ranní vltavské Mozaice.
A téma Ismaelových přízraků by se dalo charakterizovat jako to, čemu Američani říkají „second chance“, druhá šance, tedy jestli je možné se vnitřně proměnit a dát sám sobě druhou šanci. A tím, jak konstruuji ty filmy, tedy k sobě skládám dohromady určité útržky, jako to dělá ve filmu Mathieu Amalric na své půdě, který k sobě skládá kousky filmového pásu, dávám dohromady příběh, který mi pomáhá vyřešit filozofické otázky, které se objevují v mém životě. Nádherná je v tomto směru doba příprav, kdy se snažím – protože film je realistické umění – provádět rešerše. Zmínil jste Vánoční příběh a téma nemoci, tak tehdy jsem se setkával s lékaři, chodil do nemocnic a dělal veškerou dokumentární práci, aby byl výsledný film určitou směsí lásky k fikci, naplněné realitou. To je to, o co se snažím, vytvářet fikci, vycházející z reálna, protože reálno je nejkrásnějším prostředkem filmu.
Vy máte nadto rád žánry, kterými se to ve vašich filmech hemží. Ostatně v Ismaelových přízracích je mimo zmíněnou dějovou linku také „špionážní film“, který se mimochodem odehrává v Praze. Jak si tuto roli Praha zasloužila Praha a sledujete sám rád špionážní filmy?
Miluju je. Například jsem byl nadšený z poslední adaptace románu Jeden musí z kola ven talentovaného režiséra Tomase Alfredsona. Špionáží linka v mém filmu je trochu komedie, založená na postavě, která se v pozdním věku stane diplomatem. Hraje ho Louis Garrel a nikdy u této postavy nevíte, jestli je to špión nebo pitomec, jestli je normální nebo démon. A nejde to zjistit. Mně se líbilo, že jezdí kolem světa. Na začátku filmu říká Mathieu Amalric: „Já jsem pecivál, můj bratr byl cestovatel.“ A on skutečně cestuje na konec světa. Pro mě je jedním z takových konců světa například Tádžikistán, kde už jsem pro jeden film kdysi natáčel některé scény. Pak jsem ale chtěl, aby se vrátil do Evropy. A město, o kterém nejvíc ve filmu sní, je Praha. Tu jsem zvolil proto, že jsem tu už jednou byl a viděl ji. Tak jsem si říkal, že Vídeň by nebyla tak dostatečně daleko a Praha je tajemnější, navíc je to město románů. Tahle špionážní část je velmi románová, ono když začnete vyprávět příběh větou „Jste v Praze“, okamžitě se ocitáte v románu. Oslovila mě tedy tato románová atmosféra, tramvaje na ulicích, úzké pasáže, kde může klidně nějaký špión někoho zabít. Pro mě má nádech skrytého spiknutí i magie. Nejsme daleko od Ruska, na druhou stranu je to stoprocentní Evropa. Člověk je tu mezi dvěma světy a natáčení v Praze bylo fascinující.
Chtěl bych se ještě vrátit k vaší lásce k filmům, o které jste mluvil. Neměli bychom „cinefilii“ v raném věku brát jako potenciálně škodlivou pro každodenní život v tom smyslu, že to, co formuje duši, morálku, psychiku mladých diváků, není realita, ale fikce? Neměly by cinematéky mít věkové omezení a neměli bychom před nimi mladé diváky chránit, jako se děti chrání před televizí, mobily, tablety, facebookem a podobně?
To si nemyslím. Podle mě nás film učí žít. Vzpomínám si, že když jsem poprvé dal velkou roli Mathieuovi Amalricovi, který tehdy nebyl herec, ale režisér a technik a asistent režie, a já jsem mu nabídl roli ve filmu Učená pře aneb můj pohlavní život, po pár letech mi pak řekl: „Já jsem to tehdy s holkama vůbec neuměl, tak jsem to začal v běžném životě zkoušet jako moje postava a ono to funguje.“ Lidi si většinou myslí, že role, které hrají herci, jsou portréty samotných herců, ale to není pravda. Naopak se snažíme podobat filmovým postavám, proto si myslím, že nás film učí žít. A co se týče té cinefilie, cinefilové jsou opravdu lidi, kteří touží po určité ochraně před životem. Díky filmu získávají přístup k životu, protože film je pro ně život, ale zároveň mají před jeho nástrahami malou ochranu. Člověk se tak může o životě něco naučit, i když je nedůvěřivý. Mám pocit, že film nám neustále dává lekce, jak žít.
Film by tak mohl být něčím jako psychoterapií běžného života?
Pro mě má přesně tuhle roli, ano.
Vy čtete kromě literatury také rád filozofii, v posledním filmu Ismaelovy přízraky citujete mimo jiné dokonce francouzského psychoanalytika Jacquesa Lacana. Sledujete současné filozofické myšlení ve Francii?
Ne tak, jak bych si přál, protože film mi zabírá spoustu času. Navíc jsem filozofii nestudoval, od 17 let se věnuju filmu, a na filozofické knihy potřebujete hodiny a hodiny času. Nedávno jsem začal číst krásnou knihu Jacquesa Derridy „Dát smrt“ o Abrahamově oběti, ale luštím ho velmi pomalu a bude mi to určitě trvat minimálně půl roku, možná víc. Snažím se filozofii číst a studovat, ale tyhle věci si žádají spoustu času. Jinak mám moc rád a doporučuju filozofa, který je dost populární ve Francii, nevím, jak je to v České republice, Emmanuela Lévinase, který psal francouzsky a byl pro mě strašně důležitý. Já jsem se narodil do katolické kultury, Levinas je židovský filozof, a díky četbě jeho textů jsem poznal úplně nový náhled na svět, který jsem vůbec neznal, což mi v mém životě obrovsky pomohlo. Ale nejsem žádný akademik, takže jsem ho četl taky pomalu a trvalo mi dlouho, než jsem k tomu novému náhledu dobral.
Vy jste už zmínil svůj dávný skepticismus, ale váš poslední film, Ismaelovy přízraky, má překvapivě happy end. Jste dnes tedy spíše optimista?
Myslím, že veškeré umění spektáklu, možná s výjimkou opery, ale každopádně divadlo a film, nás učí jedné věci, a hezky je to vidět například u Moliera, že život musí zvítězit nad smrtí, mládí nad stářím, pokrok nad nějakým zpátečnictvím. Já věřím, že happy end obecně v sobě nese a sděluje hlubokou pravdu, že to není jen nějaká hollywoodská konvence. V této souvislosti si vždycky vzpomenu na film Billyho Wildera Někdo to rád horké, kde je scéna s Jackem Lemmonem, který je převlečený za ženu a prchá s milionářem v jeho lodi, a říká mu: „Mám chlupaté ruce.“ A milionář mu odpoví: „To nevadí, můžeš si je oholit.“ „Nemůžu mít děti.“ „To nevadí, tak nějaké adoptujeme.“ A v tu chvíli si Jack Lemmon sundá paruku a řekne: „Ale já jsem muž!“ A ten miliardář na to odpoví: „Nikdo není dokonalý!“ To je pro mě perfektní happy end, kde život vítězí nad vším ostatním. Je to absurdní, protože vidíme, že spousta věcí je špatně a pro spoustu lidí se život nevyvíjí dobře, ale film a divadlo nás učí, že život zvítězí nad smrtí a pokrok nad minulostí, proto má pro mě happy end v sobě hlubokou pravdu.
