Hanba je jedním z nejsilnějších pramenů násilí. Salman Rushdie představuje román, který nabízíme v rozhlasové premiéře
Veliká sága ze světa islámské Indie a Pákistánu, vyprávěná jako pohádky tisíce a jedné noci – to je román Hanba spisovatele Salmana Rushdieho. Od 1. října Vám na Vltavě román nabídneme ve dvacetidílné „četbě na pokračování“.
Čtěte také
Hanba je sága několika rodin v „ne úplně Pakistánu“. Ale já se vás nechci ptát na příběhy obsažené v té knize, jako spíš na příběh knihy samotné. Z čeho se zrodila?
Z románů, které jsem napsal, se tenhle asi nejvíc inspiroval ve společnosti. A to protože mi přišlo, že ve skutečném životním příběhu civilního předsedy pakistanské vlády Zulfikara Ali Bhutta a jeho armádního velitele Zii-ul-Haqy bylo něco skoro shakespearovského – v tom, že něčí chráněnec se stane jeho vlastním katem. A tak jsem to převedl do fikce – skrze postavy Iskandra Harapu a Razu Haydara. Jsou smyšlené, ale v jejich základu je tenhle skutečně tragický příběh chráněnce, ze kterého se stane kat. A zároveň jsem to chtěl vyprávět až komicky, protože mi přišlo, že ty postavy nejsou tragédie hodné. Je to jako by tragédii měli sehrát klaunové. Od toho jsem začal.
V románu nastiňujete, že jedním z jeho zdrojů je samotné téma hanby. Hanba je tu zdrojem násilí. Platí to vždycky?
Přišlo mi a stále mi přijde, že v západní - zjednodušeně řečeno křesťanské - kultuře, jsou etickými póly hřích a vykoupení. Ve světě, o kterém jsem psal, se etika rozprostírá mezi čest na jedné straně a hanbu na druhé. To je osa, na které ta společnost stojí. A jedna z věcí, které jsem se snažil v knize říct, je, že hanba je jedním z nejsilnějších pramenů násilí. Když zahanbujete lidi, ponižujete je, jedinou možnou odpovědí je násilí.
Téma hanby se zrodilo při psaní, nebo jste o ní chtěl od začátku psát?
Ne, to je tak, že když v téhle kultuře vyrůstáte, víte o tom. Víte jak důležitá je pro lidi čest. A jakou sílu má hanba – v urdštině to slovo zní „šám“. A v urdštině má to slovo mnohem větší sílu než v angličtině. „Shame“, hanba v angličtině, se může vztahovat i k rozpakům, studu, něčemu nevýznamnému. Slovo „šám“ je mnohem silnější. A to je něco, o čem víte, když v tom vyrůstáte.
Překvapilo vás v něčem samotné psaní a potom také přijetí románu Hanba?
V mém životě to byla doba velkého optimismu. Protože můj předchozí román – Děti půlnoci - zaznamenal veliký úspěch. A tahle kniha vyšla pouhé dva roky na to a do určité míry jí předchozí úspěch pomohl. Hanbě se dostalo hodně pozornosti a sympatií. Ve spojeném království byla číslem jedna v národním žebříčku nejprodávanějších knih. Myslím, že se dokonce prodávala lépe než Děti půlnoci. Román byl prostě opravdu dobře přijat a to bylo uspokojující. Zvláštní na tom je, že ta kniha se dnes zdá aktuálnější, než před víc jak pětatřiceti lety, když jsem ji psal. Promlouvá k současnosti. Díval jsem se do ní před naším rozhovorem a říkal si: vždyť tohle mohlo být napsáno včera!
Čtěte také
To jsme si právě mysleli i my a proto jsme připravili naší četbu, s vaším svolením. Poslední otázka. Vypravěčství se váže k psanému textu, ale také k ústní slovesnosti. Co říkáte na to, že váš román bude v rozhlasové četbě vyprávěn nahlas?
Moc mě to těší. Také protože jednou z inspirací mého psaní v mých prvních dílech byla indická tradice orálního vypravěčství. Ve východní Asii je stále velmi živé a životné. Někteří vypravěči mají opravdu veliké publikum a jsou velmi populární. Také jsem jejich vystoupení poslouchával a vždycky mi přišlo zajímavé, jak vypráví a staví příběhy. Snažil jsem se od nich učit. Takže mám velkou radost, že skrze vaše vysílání se teď textu dostane mluvené podoby.
Román Salmana Rushdieho pro Český rozhlas adaptoval režisér Aleš Vrzák, text načetl herec Ladislav Frej. O myšlenkových i formálních specifikách románu a práci na rozhlasové četbě, kterou můžete na Vltavě poslouchat v premiéře každý všední den od 1. do 20. 10. od 18:30, mluvil Aleš Vrzák s Markétou Kaňkovou.
