Hamlet. Z divadelního deníku herce Radovana Lukavského

Ve dvacátém století zažilo Národní divadlo pět inscenací Shakespearova Hamleta. Titulní roli ztvárňovali vždy jedni z nejvýznamnějších herců své generace a každé další nastudování Hamleta bylo chápáno jako událost.

Po Eduardu Kohoutovi pomyslné žezlo přejímal na konci 50. let herec Radovan Lukavský. Když ho režisér Jaromír Pleskot obsazoval, činil to už s vědomím jakési osudovosti: „Má-li představení být generačním slovem, ať je tedy řeknou generační souputníci.“ Víme to díky zápisu v hereckém deníku, který si Lukavský vedl od nabídky role až po premiéru. A vyplývá z něj, že od první chvíle bral tuhle nabídku s plnou vážností a s vědomím, jak velký úkol před ním leží.

Hamlet je bezesporu nejslavnější divadelní hra západního repertoáru a její nastudování tedy vzbuzuje divácká očekávání, zároveň je samotná role skutečně objemná a plná nástrah. Na devadesáti stranách knížky, kterou v polovině 60. let vydal Divadelní ústav, máme možnost nahlédnout velmi zblízka do toho, jakým způsobem na ni herec Radovan Lukavský pracoval. Hledání výsledného tvaru provází řada úvah, zkoušení, vybojovaných zápasů i jalových dnů vedoucích až k premiéře inscenace, která se hrála ve více než sto sedmdesáti reprízách a rozhodně se stala zamýšlenou generační výpovědí.

Úryvky z deníku herce nabízíme v eseji připraveném u příležitosti pátého výročí úmrtí Radovana Lukavského.