Gustav Eim

Takovouto vizitku má na pomníku svého hrobu v Praze na Olšanech Gustav Eim. Asi nejtalentovanější český novinář druhé poloviny 19. století, od roku 1891 poslanec říšské rady ve Vídni za městskou skupinu poličsko-litomyšlskou a jakožto vlastník mnoha kontaktů, které dokázal obratně využívat v rámci různých přímluv, intervencí a doporučení, taky - dnešním jazykem řečeno - mistr lobbingu.

Gustav Eim pocházel ze Šťáhlav u Rokycan. Novinářské vlohy, s nimiž se učil zacházet během gymnazijních studií v Plzni a Praze, plně rozvinul v Národních listech, zejména v době, kdy se stal jejich vídeňským dopisovatelem. Snadno navazoval kontakty, měl živou letoru, znal dobře německy, vynikal kombinačními schopnostmi, psal hravě, lehce, užíval sarkasmu. Helena Kokešová, autorka životopisné studie o Eimovi, píše: „Gustava Eima můžeme bez nadsázky považovat za prvního českého novináře evropského formátu. Nový a moderní byl Eimův způsob práce s informacemi, osobní kontakt s klíčovými postavami politiky, alespoň zprostředkovaný kontakt s evropskou žurnalistikou a profesionální přístup k parlamentnímu zpravodajství, včetně pečlivého studia literatury k projednávaným problémům.“

Kontakty, které Eim nabral v době svého novinaření, bohatě využíval jako politik. Čechy podporoval, často velmi vynalézavě až rafinovaně, do roztrhání těla - říkalo se mu tenkrát český konzul ve Vídni. Prosadil kdeco. „Gustav Eim fedroval, jak se tehdy říkalo, nejen českou inteligenci, potřebující protekci nebo finanční podporu ministerstva, ale i mnohé české umělce a spisovatele, mezi kterými měl řadu osobních přátel,“ uvádí k tomu Helena Kokešová a dodává: „Jeho rozsáhlé styky a známosti přinesly mnohým z nich značný prospěch a užitek. Například Ignát Hermann, který v roce 1893 obdržel jako jediný z literátů umělecké stipendium 300 zlatých od ministerstva kultu a vyučování, děkoval Eimovi za přímluvu i za rady, které mu poskytl, když o stipendium žádal.“

Ve svých voličích Eim neviděl ty, kteří mu pomohli k moci, ale ty, pro které má pracovat. Výstavní ukázkou takové práce bylo prosazení stavby železniční trati mezi Poličkou a Svitavami. Ta věc se dlouho odkládala a mařila. Až Eim dokázal pohnout ledy. Jaký význam to mělo pro podhorskou Poličku, dokládá místní časopis Jitřenka. V prvním červnovém čísle z roku 1894 je jediným textem na první straně Eimův telegram oznamující schválení stavby trati v říšské radě. Celá druhá strana pak popisuje nadšení, které zpráva ve městě vyvolala: rány z hmoždířů, hudba, bengálská světla; provolávání slávy Gustavu Eimovi; v oknech zastupitelstva mezi květinami jeho podobizna.

Ač sám věčně zadlužený, pomáhal Eim finančně druhým. Kontakty s umělci mu zase umožňovaly vycházet vstříc různým tužbám, s nimiž se na něho obracely umělecké spolky. Několik měst a spolků ho pak jako výraz vděčnosti jmenovalo svým čestným měšťanem nebo členem.

V lednu 1897 se Gustav Eim s manželkou Julií vypravili do Itálie. Místo plánované léčby jeho vleklé nervové nemoci ho však postihl silný záchvat a 7. února - v pouhých čtyřiceti sedmi letech - zemřel ve Florencii.

Pokud byste někdy jeli lokálkou ze Svitav do Poličky, vzpomeňte si na Eima. Nebýt jeho, asi by v těch místech bylo leccos jinak. A až vystoupíte v Poličce na nádraží, zavede vás Nádražní ulice do ulice Eimovy, za první republiky nazývané Eimova třída. Místní jí říkají Eimovka.