Giovanni Boccaccio: Dekameron. Hvězdně obsazený výběr lehkomyslných příběhů z období renesance

Básník a prozaik Giovanni Boccaccio (1313–1375) proslul jako autor jednoho ze zakladatelských děl italské a světové renesance, cyklu sta novel s názvem Dekameron, ale znám je i jako autor prvního životopisu Dantova (Život Dantův, 1357–1362, č. 1940, 1965).

Většina příběhů Dekameronu je vytěžena ze starší (antické a středověké) tradice, jsou však již naplněny novým duchem. Boccacciův svět je už svět vyvázaný z teologického rámce a je otevřen náhodě, je to svět podivuhodně svobodný, individuum je v něm odkázáno na své smysly a na svou inteligenci. Smysly činí z člověka stálého hledače lásky, od nižších poloh tělesného uspokojení až k polohám citu, v němž nechybí vznešenost a tragika. Značná část novel Dekameronu je vystavěna na námětu erotickém, neboť nevylučování pozemské lásky ze života člověka je důsledkem celistvého pojetí lidské přirozenosti jako hodnoty neodporující Božím či mravním přikázáním.

Zdánlivá nepřítomnost morálky v Dekameronu je tak vlastně vyjádřením morálky nové, renesanční (výrazem jejího střetnutí s etickými normami středověku jsou satirické prvky v četných příbězích na námět erotického života duchovenstva). Sám Boccaccio cítil nutnost hájit se proti nařčením z přílišné nevázanosti: roku 1373, tj. dva roky před smrtí, se pak dokonce v záchvatu kajícnosti Dekameronu zřekl v dopise M. Cavalcantimu.

V českém prostředí se jednotlivé novely Dekameronu objevují v období renesančního humanismu, s nástupem protireformace zájem ustupuje, až pak nový zájem o Dekameron začíná na sklonku 19. století. Novely italského renesančního básníka a prozaika z překladu Radovana Krátkého (Odeon 1979) připravila Blanka Stárková v roce 1991.