Gerda a Káj na špičkách. Nechte se okouzlit střípkem kouzelného zrcadla, ve Státní opeře vám srdce neumrzne

Poprvé byl balet uveden v roce 2007 a v roli Sněhové královny se proslavila česká primabalerína Daria Klimentová. Na počátku vzniku Sněhové královny byla Prokofjevova hudba k méně známému baletu Kamenný kvítek. Trvalo ale mnoho let, než se podařilo dílo dokončit.

„Poprvé jsem slyšel suity z Prokofjevova Kamenného kvítku, když mi bylo asi šestnáct, popisuje svoji cestu k dnešní podobě představení choreograf Michael Corder. „Koupil jsem si tehdy desku, protože jsem Prokofjeva miloval. Znal jsem jeho Romea a Julii, Popelku, ale Kamenný kvítek nebyl na Západě vůbec známý. Vycházel ze dvou ruských pohádek. Ta hudba byla úžasná. O baletu jsem nic nevěděl, protože jsem ho neviděl, ale hudba byla jednoduše úchvatná. Líbily se mi lidové motivy, které v ní byly zakomponovány. Takže hudbu jsem znal od útlého mládí a toužil jsem na ni vytvořit choreografii, ale neměl jsem ponětí, jak to pojmout. Dostal jsem se k tomu až o mnoho let později, až když jsem vytvořil vlastní verzi Romea a Julie i Popelky. Uvažoval jsem, že bych vytvořil vlastní celovečerní balet a Sněhová královna byla jednou z možností.“

Co bylo nakonec tím hlavním impulsem pro choreografické zpracování pohádky?Nevzpomínám si, kdy jsem se poprvé seznámil s příběhem této pohádky Hanse Christiana Andersena. Ale nejspíš jsem viděl v televizi nějaký animovaný film, protože se mi silně vryl do paměti obraz Sněhové královny - její tvář, jak vystupuje ze sněhu a dívá se do okna. Je to okamžik, kdy přichází ke Kajovi, aby ho s sebou odvedla. Kdy mu zabodne střepiny ledu do oka a do srdce. Byla to doslova mrazivá scéna. Strašidelný a současně fascinující obraz. A ten mi utkvěl v paměti. Říkal jsem si, že by to byla nádherná role pro baletku.

Sněhová královna (Balet ND Praha) |foto: Dasa Wharton

Už si nevzpomínám, jestli se v původním příběhu jedná o bratra a sestru nebo o malé kamarády, ale já věděl, že z nich musím udělat teenagery. Dvojici, kterou pojí silné romantické pouto. Protože jinak by v tom příběhu chyběla láska. Udělal jsem drobné úpravy a poté zjistil, že v Kamenném kvítku jde o podobný vztahový trojúhelník. Místo Kaje a Gerdy je tam Danilo a Kateřina, místo Sněhové královny je Paní měděné hory. Tyto dva příběhy měly sice leccos společného, nicméně hudba byla napsána pro jiný děj. A já musel najít ještě jiné pasáže z Prokofjeva, kterými bych doplnil prázdná místa v mém příběhu.

Jak náročné bylo poskládat hudební pasáže tak, aby vytvořily kýžený příběh?Bylo to ohromně zábavné. Miluji klasickou hudbu. To je hlavní důvod, proč se ze mě stal tanečník a choreograf. Hudba je pro mě totéž co pro malíře plátno. Dokud nemám skvělou partituru, nedokážu nic vytvořit. Ať už jde o výpravný balet nebo abstraktní dílo, hudba mi skýtá veškeré emocionální, fyzické i vizuální nápady pro danou choreografii. Pokaždé se snažím převést to, co divák slyší, do obrazů. Hudba je pro mě barevná, má hmatatelnou strukturu, důležité je i frázování a dynamika. Když tvořím choreografii a pracuji s tanečníky, hudba mi pomáhá vytvořit trojrozměrný obraz jednotlivých postav.

Podle jakého klíče jste vybíral hudební pasáže pro konkrétní scény Sněhové královny?Poslouchal jsem množství hudby, Prokofjeva jsem dobře znal, a najednou mi došlo, že scherzo z 2. věty Symfonie č. 1 by se skvěle hodilo na konec prvního jednání. Není to sice výpravná skladba, ale jako by měla ten děj v sobě zakomponovaný. Úplně jsem viděl, jak si Kaj hraje ve sněhu s ostatními chlapci, poté, co se mu zasekl ledový střep do oka a do srdce, takže jeho povaha už je jiná. Ztratí se ve sněhové bouři, znenadání se objeví lišky a vlci a přijíždí Sněhová královna se svým doprovodem, aby ho omámila a odvedla pryč. Je to krásný konec prvního jednání, přitom jde o hudbu, kterou Prokofjev nepsal pro žádný balet, je to ze symfonie, ale skvěle to funguje. Tahle hudební partitura se stala základem. Pak jsem ještě doplnil další hudební pasáže, například z opery Vojna a mír a jiných Prokofjevových děl.

Scénář jsem napsal podle původní pohádky, ale musel jsem vyhodit spoustu postav a motivů, jinak by to celé trvalo nekonečně dlouho. Balet má tři jednání s tím, že v každém z nich se musí objevit všechny tři hlavní postavy. Aby se s nimi mohli diváci ztotožnit a zajímalo je, co se s nimi stane, nemůžete nechat hlavní postavu zmizet na celé jednání.

Co pro vás bylo nejdůležitější, když jste tvořil tuto choreografii? Jaká byla vaše představa Sněhové královny? Myslím, že to, co jsem považoval za nejdůležitější, - zvláště když děláte balet a ne činohru nebo operu, - bylo mít Sněhovou královnu jako atraktivní, téměř filmovou hvězdu. Je to taková ikona, překrásná žena, zároveň zkušená. Současně jsem chtěl vytvořit virtuózní roli, která by dávala na odiv celou škálu baletních technik. Od krásných linií, přes brilantní práci na špičkách, úžasné piruety, vysoké skoky, silnou energii, ale taky ženskost a půvab.

To nemůže splňovat jen skvělá tanečnice, musí to být to, čemu říkáme jedním slovem „balerína“. Pro mě jí byla Češka Daria Klimentová, kterou jsem znal po celou dobu její kariéry, od chvíle, kdy přijela do Británie. Nejdřív krátce působila ve Skotském baletu, pak se stala první sólistkou Anglického národního baletu. Tančila i v mé Popelce, byla tam překrásná. Ona se nebojí těchto velkých, technicky náročných rolí. Sněhovou královnu jsem tvořil přímo pro ni. Věděl jsem, že zatančí, co mám na mysli, a současně jsem tu roli tvořil jí na míru, protože vím, že má tak dokonalou techniku. Je to výzva jen pro odvážné.

Jak jste spokojen se současnými interpretkami z Baletu Národního divadla?Jsem naprosto nadšen. Abych pravdu řekl, váš soubor jsem vůbec neznal. Vždycky jsem toužil pracovat v Praze, protože je to nádherné město a taky proto, že vy Češi máte úžasnou hudební minulost. Smetana, Dvořák, Suk. Miluju Janáčka a Martinů. Na hudbu Martinů jsem vytvořil asi tři nebo čtyři balety. Byl jsem proto moc rád, když mě šéf baletu Petr Zuska oslovil a nabídl mi spolupráci. Přijel jsem se podívat na soubor a zkusil s nimi některé pasáže ze Sněhové královny, abych zjistil, na jaké role by se hodili. A zjistil jsem, že tu nemáte jednu, ale hned čtyři dámy, které můžou tančit hlavní roli. Zvládnou tu nesmírně náročnou variaci v druhém jednání a poté i celý zbytek představení. Bylo úžasné s nimi pracovat. V první premiéře tančí Alina Nanu, v druhé Nikola Márová, pak je tu skvělá Miho Ogimoto a později bude tančit i Sophie Benoit. Jsou to velmi rozdílné baletky a to je na tom to krásné. Každá má jiné silné stránky a sledovat to je skvělé.