George Ovašvili: Vyprávím o mocných. A o ztrátě moci

5. říjen 2017
03165694.jpeg

Prezident, obklopený poslední hrstkou svých věrných, mrzne na útěku vysoko v horách Kavkazu.

Gruzínský režisér Georgij Ovašvili si v zahraničí často nechává říkat George. Ať tak nebo tak, patří mezi jména, která pro světovou kinematografii spoluobjevil karlovarský festival. Jeho celovečerní debut Druhý břeh si odnesl cenu ze soutěžní sekce Na východ od Západu a druhý film Kukuřičný ostrov bral Ovašvili hned nejvyšší cenu z hlavní soutěže, Křišťálový globus.

Čtěte takéGeorge Ovašvili: Kvůli natáčení jsme museli vybudovat ostrov a zasadit kukuřici

Prvotina Druhý břeh je film o následcích války a předčasném dospívání. Ve filmu se dvanáctiletý gruzínský chlapec vydává zpět do rodné Abcházie, aby našel otce, kterému nemoc nedovolila utéct spolu se zbytkem rodiny před válkou. Kukuřičný ostrov se odehrává uprostřed řeky, která dělí znesvářenou Gruzii a Abcházii. V toku řeky se po jedné z jarních záplav vytvoří ostrůvek, jako stvořený podle starého rolníka pro pěstování kukuřice. A od tohoto momentu se odvíjí málomluvné baladické vyprávění.

Tentokrát Ovašvili na karlovarském festivalu představil nový film Chibula, takže jsme s ním mluvili hlavně o něm. Chibula je vesnice v kavkazských horách, kde za dodnes nevyjasněných okolností zemřel v totální izolaci a v podstatě na útěku první gruzínský prezident Gamsachurdia. A film sleduje právě jeho poslední dny.

Rozhovoru s režisérem a situaci gruzínské kinematografie, která v posledních letech zazářila řadou filmů na světových festivalech, se věnujeme v pořadu Reflexe.

Kdo pro vás osobně byl prezident Gamsachurdia? Proč jste z něj udělal hlavního hrdinu svého filmu?

Gamsachurdia byl prvním legitimně zvoleným prezidentem samostatné Gruzie.. Já osobně jsem ale nebyl jeho podporovatel nebo volič. (…) Nejzajímavější pro mě je to, jak Gamsachurdia strávil poslední dny svého života v zimě kdesi ve vysokých gruzínských horách. Dokonce ani nevíme jistě, jak zemřel, jestli spáchal sebevraždu, nebo ho někdo zabil… Nevědět, jak to s prvním prezidentem země dopadlo -  to znamená mít na začátku vlastních dějin velký otazník. Tohle byl pro mě ten moment, od kterého jsem odvinul další otázky a vlastně celý film.
Když jsem téma studoval, zjistil jsem, že za těmi všemi politickými spory a historickými záležitostmi je jednoduše lidský příběh. Tak jako za kariérou každého vůdce nebo jiné historické osobnosti, prostě všude. Právě jako člověk mě začal zajímat. Gamsachurdia byl idolem celého národa, ve volbách si ho vybralo 99 procent voličů! A po 9 měsících moc ztratil a nakonec musel utéct ze země. Opozice ho vyhnala. Když se pak prezident vrátil, zjistil, že už žádné podporovatele nemá. Jako kdyby se propadli do země, všech těch 99 procent lidí! Zůstal úplně sám a zemřel. To je přece silný příběh. Hrozně mě to začalo zajímat a myslím, že to není jen jeho individuální příběh. Je to obecně příběh o vládcích.  Historie je plná příběhů mocných, kteří jednoho dne zjistili, že zůstali zcela osamoceni. Rozhlédli se a jejich moc byla pryč. Prvním z nich je král Lear. To je přece dokonalý případ muže, který si jednoho obyčejného dne uvědomil, že o všechno přišel.

Z filmu Chibula režiséra Georgije Ovašviliho

Viděl jsem všechny tři vaše celovečerní filmy – Druhý břeh, Kukuřičný ostrov a Chibulu – a napadá mě, jestli bych je nemohl považovat za trilogii... Jsou to všechno příběhy z moderních dějin Gruzie, z období války a politické nestability a někde na odlehlém okraji velkého konfliktu se odehrává příběh, který chcete vyprávět.

Rozhodně ano. Souhlasím, že Chibula je posledním dílem trilogie. Uzavřel jsem ji a teď bych jako režisér rád změnil směr.

A co teda budou další kroky, kam chcete zamířit?

Hledám. Zatím hledám. Nechci se pustit do nějaké látky, do které nebudu zamilovaný. A to zatím rozhodně nejsem. Takže to zkouším a hledám. A doufám, že to přijde.

Co si myslíte o vztahu člověka a přírody? Mám na mysli to, jak s tím pracujete ve svých filmech, protože tam je člověk do přírodního prostředí zasazený takřka pořád, ale třeba i mimo filmy...

Pocházím ze země, ve které příroda vždycky hrála strašně důležitou roli. Byla základem a pozadím každodennosti všech našich životů. Vyrůstal jsem v krásné vesnici obklopené nádhernou krajinou, takže to asi pochází i odněkud z mého vlastního dětství. A když jsem byl starší, strávil jsem roky a roky tím, že jsem chodil po Gruzii, a zjistil jsem, jak krásná ta příroda je. Věřím, že pro nás lidi je nejlepší návrat k přírodě. Pokud zpřetrháme svoje vazby s přírodou, nemáme šanci přežít. Příroda mi v mých filmech vždycky pomáhá, abychom se o hrdinech dozvěděli víc. Abychom se jim dostali pod kůži. To je jedna z hlavních rolí, které v mých filmech příroda má.

V Chibule sledujeme muže na útěku, z hlediska vyprávění se řada situací opakuje a variuje. Gamsachurdia přichází spolu se svými muži do vsi, kde jako partyzáni hledají úkryt, ale brzy zase musí jít dál, protože se blíží nepřítelé. V závěru filmu se to ale mění. Ve filmu se objevují věci, které nedokážeme plně vysvětlit, možná se odehrávají jen v Gamsachurdiově mysli, částečně je to chaos, který předznamenává konec jeho života. Řekněte nám o tom, jak příběh vyprávíte...

Ano, ve filmu jsou části, které se odehrávají jen v imaginaci hlavní postavy... Mícháme jeho představivost a skutečnost, přepínáme mezi nimi někdy i poměrně chaoticky. Poukazujeme na to, že mezi fantazií a realitou není žádná jasné hranice. Jsou vzájemně promíchané. To je postup, s jehož využitím jsem nejdřív psal scénář a pak jsem se o něj opřel i při střihu filmu. Chtěl jsem ukázat, že realita jako takové neexistuje a není ani sen sám o sobě... Jak by to řekl... Někdy sen je realita a realita je snem.

Ve více gruzínských filmech jsme viděli scény rodinných nebo jiných oslav. Na stole je spousta jídla a pití a vždy se sborově zpívá. Několik známých se mě ptalo, jestli to můžeme považovat spíš za vyobrazení tradic, nebo realistický obrázek současnosti. Tak jak to je?

I dnes je to v Gruzii součástí všedního dne. Není normální sejít se u společné tabule a nezpívat anebo si nezatancovat. Zpívá se, i když je doba zlá. To se pak zpívají smutné písně, ale pořád se zpívá.

Z filmu Chibula režiséra Georgije Ovašviliho

Na karlovarském festivalu se letos promítalo 5 gruzínských filmů. Včetně toho vašeho. Dva v soutěži, další v přehledových sekcích a navíc jeden debut mezi studentskými filmy. Vypadá to, že gruzínský film zažívá dobré časy. Je to tak?

Myslím, že každá země má momenty, kdy se daří. My jsme jedna z malých zemí, kde kinematografie měla své silné období. Jindy takové momenty měl rumunský film nebo íránský film. Dojde prostě k takové kreativní explozi. A vždy to přichází po nějakých těžkostech. V Gruzii máme jednu takovou periodu za sebou, všechno se zhroutilo, naše země se ocitla v ruinách a všechno se zastavilo. Včetně filmového průmyslu...

Myslíte tím  pád Sovětského svazu a právě těžké začátky gruzínské samostatnosti...

Ano. A z téhle situace vždy musí něco povstat. Začalo to velmi přirozeně. Přišla nová generace filmařů a chtěla začít točit. Gruzínská kinematografie začala právě takto před několika lety. Teď je čas růst, ale obávám se, že situace gruzínského kina není jednoduchá. Nemáme na filmy odpovídající peníze. Zvláště mladým režisérům trvá roky a roky, než vůbec mají šanci začít na něčem pracovat. Představuju si, že tahle renesance gruzínské kinematografie, kterou teď zažíváme, bude pokračovat a že vznikne stabilní základ, na kterém se bude dát stavět. Zatím je ale situace hodně chaotická. Nemáme žádný skutečný filmový průmysl. Jen skupiny lidí, kteří se o něco pokoušejí. Jsou to oddělené osobní snahy, ne systém, průmysl a rozvoj. Ale možná, že se nám za pár let podaří vybudovat nějaké základy gruzínské kinematografie.