Generace 70: Umělnice Kateřina Šedá

Nikdy s rodiči nebyla na výstavě a do ateliéru Vladimíra Kokolii se přihlásila proto, že se její mamince líbilo Kokoliovo jméno. Podobné historky možná znějí až přehnaně, ale fakt je, že Kateřina Šedá nežije ve světě „velkého umění“. I když patří mezi nejúspější tuzemské výtvarníky, vystavovala na nejprestižnějších přehlídkách a její jméno se dobře prodává, zůstává věrná tomu, co jí baví a čemu věří.

Každou svojí akcí žije - osobně pozoruje a zkoumá terén, mluví se stovkami lidí, obchází a přesvědčuje jednotlivé „účastníky.“ „Můj galerista mi nabízel, že mi najme asistenty, kterým já projekty zadám, abych jich byla schopná vyprodukovat víc, ale to nechci, to mi přijde jako nesmysl,“ dodává.

Kateřina Šedá je také – trochu překvapivě – držitelkou ocenění Architekt roku 2017:

„Nebaví mě jen problémy popisovat, chci nabízet i řešení. I když možná někomu přijde pitomé nebo naivní,“ vysvětluje Kateřina Šedá smysl svojí práce.

Z letargie se pokoušela vybudit svoji babičku (Je to jedno, 2005), šokem narovnávala vztahy mezi sebou a svým bývalým manželem (Mami, dívej se na mě!, 2013), z anonymity vlastních přepychových domů vyváděla obyvatele amerického městečka Los Altos (Everything Is Perfect, 2014).

Většinou pracuje na víc věcech zároveň – aktuálně jezdí třeba na Ukrajinu do města Slavutyč, kam byli po černobylské havárii odsunuti obyvatele města Pripjať.

Podívejte na video z Helsinek, kde Kateřina Šedá město oživila a jeho obyvatele propojila pomocí projektu Tram Buskers Tour.

Kde se u Kateřiny Šedé vzala touha budit ostatní lidi k nějaké akci? Co na její aktivity říká rodina, jejíž členové jsou často součástí její práce? Jak bojuje proti vyhoření? A jaké má plány do budoucna?

Ptali jsme se v rozhovoru, který vysíláme v rámci cyklu Generace 70, seriálu o výrazných a v české společnosti známých osobnostech narozených v 70. letech, jež se prosadily v umění, kultuře, vědě, sportu či společenskými aktivitami.