Florian Zeller: Pravda

Komedie o nevěře, ve které je umění lhát dovedeno k dokonalosti. Ivan Trojan, Dana Černá, Helena Dvořáková a Hynek Čermák v nepřehledné síti polopravd a předstírání, do které je zapletl jeden z nejhranějších současných francouzských dramatiků. On-line k poslechu do čtvrtka 27. dubna 2017.

Je pravda sama o sobě vždy kladná hodnota? Nebo se její znaménko mění v závislosti na velikosti katastrofy, kterou by mohla způsobit v našich vztazích? Má vůbec smysl operovat na poli milostných a manželských vztahů s tak proměnlivými veličinami, jako jsou pravda a lež? Kdo dokáže rozlišit, kde končí jedna a začíná druhá? S těmito otázkami si ironicky pohrál francouzský dramatik Florian Zeller v komedii o dvou manželských párech, které dal trochu potměšilý název Pravda. Přitom se v ní samozřejmě lže jako o závod.

03823146.jpeg

Lež je hříchem jenom tehdy, když plodi zlo. Když koná dobro, je velkou ctností. Buďte tedy ctnostnější než kdy jindy. Musíte lhát jako ďáblové, nikoliv stydlivě, nikoliv projednou, nýbrž statečně a vždycky. Lžete, přátelé, lžete, já vám to příležitostně vrátím.
Voltaire

Michel, hlavní hrdina Zellerovy komedie, vstupuje do hry jako člověk, který si pravdu musel odepřít. Jinak by těžko mohl ustát situaci, ve které už půl roku podvádí manželku se ženou svého nejlepšího přítele. Lhát na obě strany považuje za svou povinnost a samozřejmě i za projev ohleduplnosti, nechce přece zbytečně ublížit lidem, na kterých mu záleží. S touhle morálkou nemá Michel problémy, dokud má pocit, že je pánem nad situací. Rád si ve vztahu k ostatním připadá jako ten, kdo je vždycky o krok napřed, kdo ví víc než ostatní. Ani trochu však není připravený na možnost, že by se karta mohla obrátit, když události kolem jeho nevěry naberou nečekaný spád.

Zellerovy hry často sledujeme subjektivníma očima konkrétního hrdiny a stejně jako jeho postavy máme i jako diváci často potíž rozlišit, co je zdání a co skutečnost, co pravda a co lež. To platí i pro komedii Pravda, kterou sledujeme z Michelovy perspektivy. Svou hlavní postavu a s ní i publikum Zeller postupně zaplétá do sítě polopravd a předstírání, takže na konci máme pocit, že pravda může být všechno nebo taky nic z toho, co si postavy navzájem říkají.

Tomuto autorskému záměru plně slouží i formální stránka hry, komedii tvoří sedm Michelových dialogů s ostatními třemi postavami, víc než dvě osoby se v ní nikdy navzájem nesetkají. Žádná objektivnější realita se tím pádem nemá šanci ve hře ustavit, naopak, pravda je tu vždycky jen momentální, závislá na tom, co postavy o povaze svých vztahů a citů zrovna tvrdí.

Účinkují: Ivan Trojan, Dana Černá, Helena Dvořáková a Hynek Čermák

Překlad: Michal Zahálka
Dramaturgie: Renata Venclová
Režie: Lukáš Hlavica

Natočeno v roce 2017.

České divadlo objevilo Florian Zellera (*1979) zejména díky překladateli jeho prvních her Julku Neumannovi. Tragikomedii Ten třetí, s níž pětadvacetiletý Zeller na divadle (už jako autor dvou oceňovaných románů) roku 2004 debutoval, uvedlo už v roce 2006 v režii Petra Štindla královéhradecké Klicperovo divadlo v hlavní roli s Pavlou Tomicovou. Tentýž inscenační tým se o sezónu později potkal i s další hrou Kdybys umřel, v Chebu byla v režii Jiřího Honzírka k vidění hra Kolotoč a na podzim 2015 se opět ve Štindlově režii českému publiku poprvé představily hry Otec a Matka ve dvojinscenaci Městského divadla Kladno. Krom toho má Zeller s českou kulturou ještě jednu spojitost: osobně se přátelí s Milanem Kunderou a ve svých prózách (zejména v posledním románu Rozkoš, 2012) na něj s oblibou odkazuje.

Pravda, která patří spolu s Otcem a Matkou k nejúspěšnějším a nejčastěji inscenovaným autorovým textům, se poprvé hrálaroku 2011 v pařížském Théâtre Montparnasse. Hlavní roli Michela v ní vytvořil věhlasný filmový a divadelní herec Pierre Arditi. Pro něj napsal Zeller i hlavní roli ve hře Lež (2015), která s Pravdou tvoří půvabný diptych. (Michal Zahálka, překladatel hry)