Florent Barat: Krásný mladý obludy

„Willy, Willy, kolečka ti kvílí!“ volají na Williama jeho kamarádi. Willy je trochu jiný než ostatní kluci v jeho věku – někdo tomu říká „výjimečný“, většina tomu říká „hendikepovaný“ nebo „postižený“… Ostatní ho krmí, dávají mu napít, chodí s ním na záchod, čistí mu zuby, ukládají ho do postele… a on sedí celý den na vozíku, nemůže hýbat rukama a ani mluvit. Chudáček? Obluda? Guma? Mrzák? William není ani jedno z toho. I přes své fyzické postižení je mentálně naprosto zdravý a svůj hendikep bere s humorem a nadhledem.

Martin Myšička|foto: Vojtěch Havlík

Hra je z velké části vnitřním monologem chlapce, který sice nemůže mluvit, ale má toho spoustu co říct. O otci, co odešel krátce po jeho narození, o mladším bratrovi, jenž ho neustále šikanuje, o plačtivé matce, o postižených spolužácích a především o vnitřní síle a odhodlanosti se nevzdat.

Pro hlavní roli Williama oslovila režisérka Izabela Schenková studenta 2. ročníku herectví činoherního divadla na DAMU Viktora Kuzníka, pro kterého to byla první rozhlasová role vůbec: „Byla to pro mě náročná zkušenost, ze školy jsem zvyklý, že hrajeme s partnerem a vycházíme jeden z druhého. A tady šlo o jedno velké vyprávění, se kterým jsem se musel poprat sám. Na druhou stranu jsme byli s Williamem na jedné vlně. Mám pocit, že nebyla jediná věta, které bych nerozuměl nebo by mi nešla ‚do pusy‘.“

Jana Stryková|foto: Tomáš Vodňanský

Ačkoli hra pojednává o velmi vážném tématu, samotný scénář jde naproti odlehčení – ať je to například již samotným názvem, zmíněným smyslem pro humor hlavního hrdiny, nebo krátkými scénkami z Williamova života. 

Odlehčenost se snažili podpořit také samotní tvůrci: „Na začátku nás napadlo naplnit kompozici hry formou experimentálního rapu. To se ve výsledku úplně nestalo, ale ta myšlenka nám pomohla udržet jednotné relativně rychlé tempo hry,“ popisuje práci na hře hudební designer Jan Trojan, který v monologicky zpracovaných hrách nachází velkou kompoziční svobodu.

Hudbou Trojan nastavil celkovou náladu, rychlost mluveného slova a v podstatě nahradil všechna reálná prostředí: „Ve chvíli, kdy bychom do takového konceptu zasadili například skutečný ruch ulice, skladba by přestala fungovat. Proto jsem se rozhodl simulovat ulici třeba pomocí zvuků dětských hraček a přizpůsobit je tak, aby stále fungoval přirozený rytmus hry.“

Krásný mladý obludy jsou poctou neviditelným. Dávají slovo těm, které neslyšíme, prostor těm, které nevidíme. Je to příběh o revoltě, o povstání. O povstání těch, kteří hýbají světem. A někdy jej při tom převrátí. A nic už nebude jako dřív.