film GRANDHOTEL

Do našich kin vstupuje čtvrtý celovečerní film Davida Ondříčka. Ústředním dějištěm Ondříčkovy novinky je věž na Ještědu, která zvenčí připomíná nehybnou kosmickou loď. Tvůrci si důmyslně vyhráli s jejím magickým prostorem i podobou. Interiéry místy evokují vnitřek rakety ze slavné Tarkovského sci-fi Solaris, v níž se pozemšťané setkávají s přízraky vlastního svědomí. Hudba Jana Muchowa vychází z tajuplných plechových zvuků, jež se tu prý doopravdy ozývají. Také exteriér futurologické stavby od architekta Karla Hubáčka svádí k řadě výkladů. Kužel - trčící do nebe - lze vnímat třeba jako výraz snahy uniknout vlastní přízemnosti.

Film Grandhotel |foto: Lucky Man Films

Hrdina jménem Fleischman, kterého pozoruhodně ztvárnil Marek Taclík, je rozporuplný podivín. Z vrcholku věže jako novodobý věštec sleduje počasí a umí předpovídat jeho proměny. Zároveň mu jakási neviditelná zeď brání překročit hranice města, kde vyrostl. Mladý muž - uzavřený ve vlastním světě - patří mezi jasnozřivé outsidery, kteří se občas projevují nepochopitelně dětinsky a jindy překvapivě autenticky. Ačkoliv léta vytváří klimatologické grafy, jako jediný nežije podle žádného kalkulu.

Všechny ostatní postavy příběhu stále něco počítají a své životy se pokoušejí programovat k vytouženému úspěchu. Číšník Luděk zvaný Patka chce zbohatnout jako dealer jakéhosi univerzálního preparátu. Jeho přítelkyně Ilja počítá plodné a neplodné dny, vedená zoufalou snahou otěhotnět. Jejich kamarádka Zuzana - ve znamenitém podání debutující Dity Zábranské - se shlíží v časopiseckých návodech, jak sbalit ideálního partnera. Ondříček sleduje, jak snahy těchto pseudoaranžérů místy až groteskně selhávají. Je ale příliš decentní na to, aby se jim povzneseně posmíval.

Film Grandhotel, realizovaný podle scénáře Jaroslava Rudiše, autora bestselleru Nebe pod Berlínem, připomíná laboratoř, jejíž autoři experimentují s fiktivními lidskými osudy. Občas přitom sklouzávají do naschválů - třeba v trochu křečovité zápletce se sudetským Němcem, který fantazíruje o svých válečných zásluhách. Finále s poškozeným balónem je trochu polopatické, dobře však vycházejí povahokresby ústředního čtyřlístku, karikatura oplzlého recepčního, či satira pokleslého showbyznysu v podobě jalových moderátorů.

Všechny dosavadní Ondříčkovy filmy jsou prodchnuty dětinským údivem nad pózami, v nichž žijí jejich hrdinové. Všechny zároveň diváka odzbrojují jakousi vnitřní křehkostí. Grandhotel svědčí i o Ondříčkově řemeslné zručnosti a vynalézavosti: parádně natočená je třeba scéna Franzovy sebevraždy komponovaná v siluetách, nebo absurdní potyčka v kuchyni nasnímaná v jediném dlouhém záběru. A vděčný je hlavně nápad udělat centrum příběhu z oné magické stavby obklopené proměnlivými tvary mraků.