Film a společnost

Nejdelší tradici i vysokou uměleckou kvalitu potvrdily dva promítané kubánské snímky: obrazově vytříbená historická freska Století světel a podobenství Poslední večeře Tomáše Guitirréze Alea, mj. autora filmu Jahody a čokoláda známého i u nás. Ve světle naší normalizační zkušenosti je překvapivé, že castrovská diktatura zaujala ke svým filmařům velice liberální postoj. Jediné cenzurní tabu zakazuje přímo zpochybňovat kubánskou revoluci. Historická podobenství s průhlednými narážkami napadajícími autoritu diktátora procházejí bez připomínek. Navíc havanská distribuce dokonce uvádí proticastrovské snímky natočené v exilu. Ve financování kubánské kinematografie se uplatňuje stejný model jako v turistice - tzn. kubánští režiséři natáčejí za peníze zahraničních producentů.

Snímky ostatních latinskoamerických kinematografií se sice nevyznačují takovou uměleckou ani řemeslnou kvalitou, ale potvrzují rozdílné chápání filmu na bohatém severu a chudém jihu. Autenticita, naléhavost sdělení, snaha po vyrovnání se s rozporuplnou minulostí i mnohdy tragickou současností, zatlačují evropské a severoamerické vnímání filmu jako zábavy nebo umělecké exhibice hluboko do pozadí. Šokující a často na pohled velice bolestnou snahu zobrazit současné problémy jako je podvýživa, negramotnost, násilí, podtrhuje potřeba dobrat se kořenů těchto jevů, která dává určité procento naděje pro celý kontinent. Zde můžeme jmenovat třeba historický brazilský film Quilombo, argentinskou Oficiální historii či mexické drama Muži s puškou - příběh profesora, který pátrá po osudech svých žáků a dozvídá se, že všichni jsou buď mrtví nebo skončili mezi partyzány. A stejně obdivuhodné je i úsilí udržet si svoji národní identitu a obohatit ji o zkušenost na první pohled bezvýznamných menšin, jako například mexická komedie Santitos.

Filmová latinsko-americká reflexe historie tak zároveň krutě demaskuje i tuzemské pokusy vyrovnat se s českou minulostí. A tak se vedle latinskoamerických filmů jeví jako falešně sentimentální nejen Hřebejkovy Pelíšky a Musíme si pomáhat, ale i Michálkův film Zapomenuté světlo. Bohužel realita je taková, že většina české populace vnímá latinskoamerickou společnost pouze prostřednictvím populárních telenovel, v nichž si pohled sličné Esmeraldy ničím nezadá s nadnárodním hlediskem panenky Barbie.