Festival Pražské křižovatky zpochybňuje hranice mezi realitou a divadelní fikcí

Divadlo může aktivizovat i připomínat, může být prostředkem ke zdůraznění lidských práv, který zároveň vybízí k toleranci mezi lidmi. To jsou hodnoty, za nimiž stál Václav Havel, jehož odkaz vznik festivalu inspiroval. Jsou tyto hodnoty pro damaturgyně festivalu – Martu Ljubkovou a Sodju Lotker – platné i dnes?

Sodja Lotker

Já si myslím, že to je jediná hodnota divadla. Živí lidé jsou spolu v jednom prostředí a ve vzájemné interakci vzniká něco jako společné přemýšlení. Lidé se pak na sebe napojí, řekla bych až kinesteticky.

Marta Ljubková

Myslím, že na letošním ročníku se ještě ke všem těm exponovaným tématům přidává téma pravdy – co je pravda, co znamená odvaha říkat pravdu a jaké postavení má pravda v našich životech. Je to téma, které najdeme v řadě inscenací letošního festivalu, aniž bychom to cíleně zamýšleli.

Gavrilo Princip|foto: Sofie Knijff,Pražské křižovatky

Hostem letošního ročníku Pražských křižovatek byla i nizozemská pedagožka Sigrid Merx, která působí na katedře divadelních studií na univerzitě v Utrechtu. Svou přednáškou nazvanou: Hrát hněv a rozhořčení uvedla diváky do kontextu současného politického divadla a poukázala na témata, která v tomto typu divadla rezonují.

Sigrid Merx

Řekla bych, že v poslední době je to tvorba černošských divadelníků, kteří v Nizozemsku působí. Konfrontují nás s otázkami a tématy, které mohou být nepříjemné. Ještě zhruba před deseti lety se pokoušeli prosadit v rámci nizozemského divadelnictví, kde ale převažují běloši, a černošská menšina neměla šanci se prosadit. Ale v současné době je jejich hlas mnohem více slyšet. Jsou aktivní a tvůrčí.

Co se týče diskutovaných témat, jedním z nich je určitě rasismus. Do určitě doby platilo, že jsme ve společnosti poukazovali na druhé a říkali: to oni – ti ostatní – jsou rasisti, my ne. Jenomže v současnosti jsme konfrontováni s rasistickými postoji uvnitř naší společnosti. To je přirozeně velmi složitá situace, se kterou se jen nesnadno vypořádáváme. Tudíž odpověď na vaši otázku by zněla, že „rasismus“ je skutečně nepříjemné téma, které v současném nizozemském divadle hodně rezonuje.

Portugalský režisér a umělecký šéf Národního divadla královny Marie II. v Lisabonu se rozhodl zkoumat alternativní způsob, jak mluvit o věcech, které tvoří zprávy. Tak vznikla inscenace If a Window Would Open, ve které je text televizních zpráv nahrazen textem jiným a navíc interpretován živě na jevišti herci.

Brodskij/Baryšnikov|foto: Janis Deinats,Pražské křižovatky

Tiago Rodrigues

Jazyk médií obecně má velkou moc, umí lidi manipulovat, někdy cíleně, jindy bezděčně. Je tak rychlý, že sami novináři si ani nemají šanci uvědomit význam a krásu slov, která používají. A přitom kdo jiný by měl milovat a kultivovat jazyk, než právě oni. Já inscenací If a Window Would Open nabízím alternativu. Společně se čtyřmi herci ukazujeme, jak by mohly vypadat zprávy s použitím mnohem poetičtějšího jazyka. Takže používáme reálné záběry, které odvysílala veřejnoprávní portugalská televize, ale mluvčím vkládáme do úst nový text, který interpretují herci na jevišti. Vytváříme tak alternativní způsob, jak upozornit na určitá fakta.

Divadelní publicista Jakub Škorpil se ve svém hodnocení festivalového přestavení If a Window Would Open nejprve zaměřil na textovou, a pro režiséra Tiaga Rodriguse v podstatě zásadní, složku.

Window Would Open|foto: Pražské křižovatky

Jakub Škorpil

Z hlediska textu se inscenaci štěpí do dvou částí. První je dialogická, kdy sledujeme naživo dabované televizní zpravodajství o tom, jak se bortí a ztrácí jazyk, což je samozřejmě fikce. A ve druhé části sledujeme dlouhý záběr na mlčícího moderátora zpravodajské relace, přičemž zároveň slyšíme jakýsi vnitřní monolog o jazyce, o životě. V tomto okamžiku nabývá představení charakter - když to trochu nadsadím - jevištní básně.

Projekce zpravodajských příspěvků, ale i soukromých záběrů a videí stažených ze sociálních sítí byly součástí netradiční dokumentární performance Cockoo jihokorejského performera a hudebního skladatele Jahy Kooa. Cockoo je typ rýžovaru, který najdeme téměř v každé jihokorejské domácnosti. Tři takové stroje byly integrální součástí umělcova vystoupení. Když jednou Jahovi Koovi jeho elektrický hrnec na rýži oznámil, že jídlo je hotovo, pocítil hlubokou osamělost. Golibmuwon je nepřeložitelný korejský výraz, který znamená zoufalé osamění, typické pro životy mnoha mladých lidí v dnešní Jižní Koreji. Během představení mnohokrát zazní věta „Společnost pod tlakem“.

Jaha Koo

Tlak jako téma je velmi důležitý, především tedy různé tlaky ve společnosti, například i ve vzdělávání. Proto i řada teenagerů /týnejdžrů/ páchá v Jižní Koreji sebevraždy. Dalším tlakem můžou být finance, kterých se řadě rodin nedostává. Korejci v podstatě žijí pod neustálým tlakem, a tudíž i ve strachu. Proto tento způsob života přirovnávám k životu v hrnci plném páry, tedy k rýžovaru, který najdete téměř v každé korejské domácnosti. Rýže se pod tlakem uvaří, ale lidé žijící dlouhodobě pod tlakem umírají.

Pražské křižovatky letos dokázaly, že se na české festivalové scéně úspěšně zabydlely a že ukazují divadlo, které se přímočaře vyjadřuje k aktuálním problémům, osobním i celospolečenským. Letošní festival zpochybnil hranice mezi realitou a fikcí a nebál se ptát, co je pravda a zda něco takového někoho ještě dnes zajímá.